Bible podporuje vraždění lidí

28.11.2011 10:03

Začněme zde tím, že Bible vraždění jako takové zakazuje. Všichni moc dobře známe šesté přikázání, kde se říká „Nezabiješ!“ či doslovnější překlad „Nezavraždíš!“ (jde zde o důkladnou, předem připravenou vraždu, ne nechtěné zabití, které člověk nezamýšlel). Vražda, a s ní spojené připravování, které zahrnuje hněv, je v Bibli považována za těžký hřích, který vyžaduje přísný trest.

„Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím“ (Genesis 9,6).

Tento text nám ukazuje, že vedle tradičního obrazu Boha jakožto milosrdného Otce se setkáváme také s obrazem Boha jako přísného Soudce. Obě tyto Jeho vlastnosti nalézáme v Bibli. Bůh je spravedlivý Soudce, který trestá hřích člověka, ale který se ovšem také slitovává, když člověk svého hříchu lituje.

Narážka na to, že Bible podporuje vraždění, pravděpodobně vzniká při čtení textů knihy Jozue, kde Izrael dobývá Zaslíbenou zemi, přičemž je mu nařízeno všechny obyvatele té oblasti zahubit. Někteří se snažili s touto problematikou vypořádat tak, že označili starozákonního Boha za hněvivého soudce, který trestá hřích, a novozákonního za milosrdného Otce. To je ovšem theologická schizofrenie Boha. Tento přístup přehlíží mnohé starozákonní texty, které ukazuje na skutečnost, že Bůh je milosrdný, a mnohé novozákonní texty, které upozorňují, že Kristus se vrátí nazpět, aby soudil svět.

Možná je zde problém spíše v tom, že lidé nechtějí vidět Boha jako milujícího a zároveň jako hněvajícího. Obraz milujícího a starostlivého Otce je přeci daleko přijatelnější než hněvivý Bůh, který nás trestá. Ale řekněme si to na rovinu. Mohli bychom milovat Boha, který by byl netečný k lidskému hříchu a který by nehleděl na všechny války, genocidy, násilnictví a mnohé jiné hříchy s hněvem, ale jednoduše by je přehlížel?

Vraťme se ale k dobývání Zaslíbené země. Máme chápat tento příkaz od Hospodina k dobytí země jako podporu vraždění, když zbytek Bible vraždění zakazuje? Rozhodně ne! Tento akt musíme chápat ve světle tohoto textu:

Vždyť tyto pronárody vyhání [Hospodin] před tebou pro jejich zvůli“ (Deuteronomium 9,4).

Dobývání Zaslíbené země je jistě součástí zaslíbení, které dal Bůh Abrahamovi, ale zároveň je trestem za hříchy tamních obyvatel, kteří se navzájem vraždili, smilnili a uctívali jiné bohy a dokonce upalovali vlastní děti. Izrael je zde v roli vykonavatele Božího soudu nad hříšným lidem.

Při tom všem ovšem nesmíme zapomínat na milosrdenství. Izrael dostává jasný příkaz: „Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír“ (Deuteronomium 20,10). Bůh totiž hříšníkům dává vždy příležitost k pokání a neváhá odpustit.

Když se ovšem přesuneme k samotnému dobývání země, tak až na jedno město všichni vytáhli do boje proti Izraeli, protože jej chtěli zničit, aby si mohli zachovat svůj klasický (hříšný) způsob života. Výzvy k pokání ignorovali. Hospodin tedy vykonal soud na jejich hříchem.

Bůh je velmi milosrdný, ale člověk musí být ochoten na Jeho milosrdenství zareagovat pokáním (tedy změnou postojů, myšlení, lítosti nad svým způsobem života). Jestliže ovšem zůstane ve své vzpouře, čeká ho spravedlivý trest. Jelikož je Bůh zároveň spravedlivý soudce, nemůže zůstat hřích nepotrestán. A přesně tomu tak tomu bude, až se Ježíš Kristus vrátí znovu, aby potrestal hřích a skoncoval s ním jednou pro vždy. Do té doby však trvá doba milosti, ve které Bůh volá všechny k pokání.

Zároveň je to smutná pravda, že církev v historii Bibli zneužila k ospravedlnění křížových výprav a k vraždění čarodějnic. Je to smutná součást církevní historie, která se neměla stát, a která neměla s pravým křesťanstvím moc společného... Minulost už nezměníme. Můžeme z ní jen činit pokání. Ale ať se nám to líbí nebo ne, tak skutečností zůstává, že Bůh je nejenom milosrdný Otec, ale zároveň přísný soudce, který trestá hřích. Vraždy rozhodně nepodporuje, ale odsuzuje.

Závěr 

Boží jednání ve Starém zákoně je pro nás někdy nepochopitelné. Když však na něj nahlédneme z více různých úhlů pohledu, nalezneme pro něj možná opodstatnění. Proto ani tento argument proti Boží dobrotě nemůže být s konečnou platností považován za nepřekonatelný.

Pete Lupton