Bůh ano, církev ne

28.11.2011 10:02

V současné době se jedná o velmi častý názor. Sčítání lidu z roku 2011 ukazuje stále se zesilující trend tohoto přesvědčení. Ačkoliv je potřeba brát tyto výsledky s notnou dávkou opatrnosti, ukazují, že kolem 700.000 občanů ČR věří v Boha, ale bez nutnosti tuto víru jakkoliv svazovat s nějakou církví. Lidé se tedy nebojí přiznat víru v Boha, ale nehlásí se k žádné konkrétní církvi. Církev je pro ně jakýmsi duchovně nepřátelským prostředím, protože podle některých z osobní víry utváří instituci, která slouží pouze k ovládání lidí a k získávání peněz. Tento názor je mj. podporován také odlukou církve od státu, která je spojená s obrovským finančním vyrovnáním.

Je to jednoduše fakt. Lidé jsou dnes skeptičtí k církvi jakožto instituci. Raději se hlásí k osobní víře v Boha. Nebo, abych byl možná přesnější, v boha či něco vyššího. Dokonce se pro takovýto typ lidí používá oficiální označení "něcoisti", neboť věří, že "něco" nad námi je, ale sami přesně nevědí, co to je. Tato víra se pohybuje na čistě osobní rovině, proto má každý člověk v zásadě vlastní zbožnost, vlastní představu o bohu, kterou často ani nesdílí s druhými. Nejde o nic organizovaného, aby se snad nevytratil onen duchovní náboj. 

Vzniká zde však určitý problém. Lidé si svoji představu Boha často deformují podle toho, jaký by měl podle nich být, a jakého by Jej mít chtěli. Je však Bůh výplodem našich představ a tužeb, nebo je prostě takový, jaký je? Protože pokud je takový, jaký je, pak jej svým postojem "má představa o Něm stačí" deformujeme a nepřímo Jej urážíme. Já věřím, že Bůh je Bůh. Není Bohem našich představ, ale Bohem, který je naším představám často na hony vzdálený. Nicméně to tak nenechal a řekl nám o Sobě - V Bibli.

Izajáš (55:8-9): "Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše."

Vysvětleme si tedy trošku blíže pojem "církev", o kterém Bůh v Bibli mluví. Pokud Vám totiž vyvstávají na mysl klasické námitky typu hromadění majetku, boj o moc a jiné neduhy, tak ty nemají s pravým významem slova "církev" nic společného. Mnozí nevěřící si ani neuvědomují, že sám Pán Ježíš by s mnohými jejich výhradami vůči tomu, co prezentují některé církve, asi souhlasil. V souvislostech je to vysvětleno v článku Základní jádro křesťanství. Bible Boží církev přirovnává k lidskému tělu, jehož hlava je Ježíš Kristus, který za nás zemřel. Jednotliví věřící jsou pak připodobňováni k údům tohoto těla. A právě proto dává Bůh každému věřícímu určité obdarování, které má sloužit ke společnému prospěchu církve. Je zde také zdůrazněno, že se jednotlivé údy potřebují a nemohou si říci, že se nepotřebují a mohou fungovat "sólo". Přečtěte si to z odkazu Bible (1 Korintským 12:13-27):

..."Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem. Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů. Kdyby řekla noha: "Protože nejsem ruka, nepatřím k tělu", tím by ještě nepřestala být částí těla. A kdyby řeklo ucho "Protože nejsem oko, nepatřím k tělu," tím by ještě nepřestalo být částí těla. Kdyby celé tělo nebylo než oko, kde by byl sluch? A kdyby celé tělo nebylo než sluch, kde by byl čich? Ale Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo. Oko nemůže říci ruce: "Nepotřebuji tě!" Ani hlava nemůže říci nohám: "Nepotřebuji vás!" A právě ty údy těla, které se zdají méně významné, jsou nezbytné, a které pokládáme za méně čestné, těm prokazujeme zvláštní čest, a neslušné slušněji zahalujeme, jak to naše slušné údy nepotřebují. Bůh zařídil tělo tak, že přehlíženým údům dal hojnější čest, aby v těle nedošlo k roztržce, ale aby údy shodně pečovaly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů."...

Ve skutečnosti je Nový zákon protkán skrz na skrz učením, ze kterého vyplývá, že lidé byli spolu. Bible je v tomto přímo i nepřímo nekompromisní a neponechává prostor pro víru "nepotřebuji církev k tomu, abych mohl/a v Boha věřit".

Když hovoříme o křesťanském Bohu, tak lidé s Ním zpravidla také nemají až takový problém. Přestod zde zůstává problém s církví. Jsou mnozí, kteří se účastní křesťanských programů, ale církev samotná je pro ně tabu. Určitým způsobem se tomuto trendu nijak nedivím. V době, kdy je individualismu nejvyšší hodnotou společnosti, se nemůžeme divit, že lidé nechtějí mít s církví nic společného. Když se vytváří nějaké společenství, tak jedině virtuální prostřednictví sociálních sítí, které umožňuje účast v pohodlí vlastního domova, bez nutné fyzické interakce a možnosti kdykoli společenství opustit. Jistě je také tento postoj podporován mnohými "církvemi", které deformují biblické učení a zdaleka se nechovají tak, jak by měly - čímž vrhají nehezké světlo na to, čím křesťanství ve skutečnosti je.

Zároveň je ovšem skutečností, že drtivá odpůrců církve nemá se samotou církví zkušenost, tedy že se nikdy nebyli v církvi podívat. Je to zvláštní, že lidé, kteří do církve chodí, mají často přesně opačné zkušenosti.

Někdo může argumentovat, že jim církev již vymyla mozek, ale něco mi tu nehraje. Vymývání mozků zastávají ti, kteří s církví nemají zkušenost, a ti, kteří zkušenost mají, tak tvrdí, že to není o penězích, ale o společenství lidí, kteří mají stejnou víru, o společenství rodiny, sester a bratrů.

Při pohledu do Bible zjistíme, že slovo církev (řecky: ekklésia) vyjadřuje společenství Božího lidu. Církev je jednoduše vnímána jako jedna rodina, ve které si všichni navzájem pomáhají a doplňují se. Každý tam má své místo, protože každý má své obdarování. Je to místo, kde by měla být především vidět láska Boží vyjádřená v lásce jednoho k druhému.

Ježíš Kristus řekl: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,34-35).

Samozřejmě že nikdo neříká, že je církev společenstvím dokonalých, nechybujících lidí. I když jsou tam křesťané, jsou to pořád jen lidé. Tím ale, že mají lásku jeden k druhém, jsou schopni tolerovat nedostatky těch druhých, dokáží se podporovat a pomáhat. Koneckonců si všichni uvědomují, že také oni sami hodně chybují.

Víra v Boha v biblickém slova smyslu není něčím pouze osobním, ale je to i záležitostí společenství. Každý křesťan se se svou vírou připojuje do společenství Božího lidu. Když Bůh stvořil člověka, tak ho nestvořil jako jednotlivce, ale stvořil jej do společenství. Ano, každý jsme jednotlivec, ale nemůžeme tak zůstat, nemůžeme žít sami o sobě, sami pro sebe. Potřebujeme jeden druhého, potřebujeme společenství.

Často se uvádí příklad, že uhlík vyndaný z ohniště ještě chvíli hoří, ale po chvíli už jen doutná a nakonec zhasne. Je to takové podobenství k tomu, že člověku mimo společenství po chvíli ta jeho víra nevydrží a zhasne.

Církev tu není od toho, aby z lidí tahala peníze a aby jim vymývala mozky, ale aby poskytovala láskyplné prostředí, kde každý může být sám sebou, bez přetvářky, kde každý má své místo a kde každý může nalézt pomoc, ale zároveň může být pomocí druhému. Je to místo, kde jednoduše může člověk načerpat, ne se vyčerpat.

Věříte-li v křesťanského Boha a v Ježíše Krista, který za Vás zemřel, pak je Boží vůlí, abyste patřili i do některé z Jeho viditelných církví. Obraťte se na Něj v modlitbách a proste Jej o to, aby Vám dal poznat Jeho vůli a navedl Vás do nějakého společenství křesťanů, kteří to myslí s Bohem vážně. Rádi Vám v této oblasti pomůžeme. Máme kontakty na různé církve v ČR.