Byl jsem satanistou

30.11.2011 22:04

Zdravím! :-)

Rád bych se s Vámi podělil o své svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Asi Vám bude připadat trochu delší, ale chtěl jsem trochu podrobněji ukázat, jaký zázrak Pán v mém životě učinil a vím, že pro to by nestačila ani celá knihovna. Třeba pro některé z Vás těchhle pár řádek sehraje alespoň nějakou zanedbatelnou roličku na Vaší cestě. Budu se za to modlit. Pokud by Vás cokoliv zajímalo, neostýchejte se mi napsat na facebooku -

nebo na e-mail  teticka.z.hodonina(zav)seznam.cz , rád Vám odpovím. :-)

Začnu úplně od začátku. Vyrůstal jsem v ateistické rodině, kde rozhodně víra neměla na růžích ustláno. Na křesťanství mám z dětství dvě vzpomínky. První, že to jediné, čím na mne kostel v mém městě zapůsobil, bylo to, že tam byla zima. A druhá, kdy jsem si, dnes už žel nevím proč, vystříhal Krista z papíru, otec ho našel a já dostal vyhubováno, že „tyhle věci nejsou pro mne“.

V jedenácti letech jsem utápěl v depresích. Důvody byla hlavně šikana, které se mi v míře více než vydatné dostávalo od spolužáků a rodinné prostředí, kdy matka prakticky denně po hádkách s otcem plakala a vykládala mi o tom, že se stejně jednou zabije. Dostal jsem se k satanské bibli, ze které jsem si do života vzal asi toto: „vše je dovoleno; lidi jsou prasata; urvi, co se dá; křesťani jsou ubohá pomýlená lůza“, což jsem v danou chvíli akceptoval velmi rád, činilo to život snažším a ovlivnilo mne to prakticky pro celou další dekádu. Také jsem začal pronikat do světa extrémního metalu (death, thrash, black), kde se to (pseudo)satanistickými kapelami jen hemží (opravdu bych ale nerad, aby někdo nabyl dojmu, že co extrémní kapela, to satanismus...i zde se najdou lidé šířící Písmo).

Přeskočíme pár let - od „nevinných“ ateistických krůčků pod křídly Antona LaVeye jsem se skrze k neonacismu tíhnoucí pohanství, esoterický hitlerismus a árijský satanismus postupně dobral až k ortodoxnímu uctívání Ďábla a smrti se vším všudy. Věřil jsem v Boha i Ježíše Krista, ale volil jsem Odpůrce. Život pro mne nebyl posvátný, posvátnou byla smrt; věřil jsem, že skrze loupení, drogy, vraždy, válku, znásilňování a další formy zla a utrpení přichází na náš svět Ďábel, který se nás tak snaží probudit, abychom odmítli Boha, nastoupili cestu temnoty a skrze smrt vstoupili do Chaosu, do věčné extáze, ze které nás Bůh neprávem vyrval a uvěznil naše duše v tomto a dalších světech.

Můj život podle toho vypadal. Kromě „běžných věcí“, jakými byla závislost na pornografii a masturbaci, alkohol a drogy, zde byly i věci, které doteď nemohu (a asi nikdy ani nebudu moci) zmínit. Lidé v mém okolí tvrdili, že mne nepoznávají, sršel jsem hněvem, denně jsem se zabýval myšlenkami na vraždy či vypálení místního kostela, pokud ne na něco většího - únos dítěte a jeho znásilnění a umučení, střelbu ve škole, výrobu bomby.

Přemýšlel jsem, jestli je lepší zemřít a vzít s sebou několik desítek dětí, pohybovat se na svobodě a postupně zabíjet a znetvořovat náhodné oběti či spáchat atentát, ať už sebevražedný nebo ne, co z toho přinese Ďáblu větší slávu, co přivede na jeho stranu více duší. Denně jsem trávil hodiny rituály temné magie, prohlížením fotografií a záběrů masových hrobů a poprav a sebepoškozováním. Kamarád, který mne poprosil, abych toto svědectví sepsal, to tehdy nazval posednutím. Já se smál, protože ta idea se mi zamlouvala. Cítil jsem, že Ďábel nade mnou získává větší a větší moc a s radostí jsem se tomu poddával. Odměnou mi byla nenávist. Nenáviděl jsem lidi a prakticky vše kolem sebe a tuto nenávist vychutnával jako dobré víno, opájel se jí a těšil se z úpadku a hnití světa.

Byl zde ale fakt, který mne deptal. Co se pamatuji, už od dětství mne jistým způsobem přitahoval kříž. Měl jsem pocit, že z něj sálá jakýsi uklidňující majestát, jakási hřejivá moc. A jednou za čas jsem cítil určitou neodolatelnou touhu po absolutní, tehdy blíže neurčené, čistotě. To jsem přisuzoval „posledním zbytkům toho, co v mém těla a duši zbývalo od Boha, co ještě nepokleklo před Ďáblem“, čehož jsem se rozhodl zbavit. O to více jsem se řezal. Připadalo mi rouhačské, že jsem stále schopen alespoň z části milovat, oceňovat život, prožívat kladné emoce. Trávil jsem proto celé noci v koupelně s nožem, klidně jsem několik dní v řadě nespal, protože pro věčné týrání mého těla na to zkrátka nebyl čas.

Oblíbenou formou rouhání v ortodoxně satanistických kruzích je převracení, ohýbání a úprava biblických pasáží (pro příklad uvedu úpravu Matouše, 25. kapitoly, 40. verše: Amen, pravím vám, jděte a každého na potkání zabíjejte, mučte a na kříž přibíjejte, protože cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.), proto jsem pro inspiraci sledoval na facebooku stránku The Bible (na kterou mne vcelku ironicky odkázal jeden můj satanistický guru). Jednoho dne jsem se rozhodl podívat se na youtube na video Marka Browna, australského kazatele, který tuto stránku založil. Chtěl jsem se jen dobře zasmát, nic víc. Byl jsem ale ohromen. Nebyl jsem schopen přestat sledovat Markovo kázání, jeho zapálení, energii, radost. Téměř jsem propukl v pláč. Později ten den jsem se na youtube dostal na křesťanské rapové video Unborn Child pojednávající o potratu, tehdy už jsem plakal. Smrt přestávala mít své jasně zářící a dokonale vybroušené kontury. Vyšel jsem na dvůr a náš osel, jeden z mála tvorů, kterého jsem nedokázal nenávidět, si na mne položil hlavu a oči mu zářily čirou radostí ze života. Znovu jsem plakal. To už na mne bylo moc. Odešel jsem do koupelny a opět, jako už mnohokrát, jsem se začal řezat. Řezal jsem se dlouho do noci. Pak, z ničeho nic, jsem si uvědomil, co dělám, jak na tom jsem, a pochopil, že takhle to nechci. Vše se na mne nahrnulo - radost, láska a život okolního světa a temnota a nenávist, které jsem nosil a pečlivě pěstoval v sobě...Zároveň jsem si však uvědomoval, jak hluboko do mne má Ďábel zaseknuté své drápy, a že pokud se budu o cokoliv snažit sám, nemůžu neselhat.

Odložil jsem nůž a požádal Boha o pomoc, požádal ho, aby mne zbavil vší špíny a nenávisti, kterou jsem na sebe navěšel, aby mi dal šanci být lepším a aby vládl nad mým životem místo toho, kterého jsem až do té chvíle nazýval svým pánem. A Bůh mne vyslyšel.

Nebudu lhát, když řeknu, že mne šokovalo, jak rychle jsem se začal měnit. Tam, kde dřív byla nenávist a hněv, ze dne na den byla láska, mír a pokoj. Myšlenky na zločin vymizely, pornografii jsem smazal a zcela přestal s masturbací, kterou jsem si dříve nebyl schopen odpustit několikrát denně, drogy ani alkohol mne nezajímají, začala se mi hnusit moje stará dobrá kamarádka promiskuita. Ne, že bych snad vůlí tyto touhy, nápady a závislosti vytlačoval. Prostě zmizely. Svět je nádherný. Pokud bych měl uvést příklad - ráno poté, co jsem přijal Pána do svého života, jsem venčil psy. Šel jsem po ledě, upadl a vší silou se uhodil do lokte. První, co se mi vybavilo, nebyla nadávka či zaúpění, ale „No není tady krásně?“. Lidé z mého okolí se mne ptají, co se změnilo, že takový, jaký jsem teď, jsem nikdy nebýval. Když jim říkám, co (kdo) za tím vším stojí, často se ptají „Dobře, dobře, to zní sice strašně hezky, ale můžeš si to nějak hmatatelně podložit?“.

Ano! Já to zažil. :-)