Důkazy jedinečnosti Bible

01.12.2011 23:33

"Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy Bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení Bible."

(jeden z nejvýznamnějších archeologů Palestiny Dr. Nelson Glueck)

Než se podíváme na některá historiografická fakta, pouvažujeme nad tím, proč Bibli psali chybující lidé. Jednou z charakteristik Božího jednání je skutečnost, že Bůh si používá lidí, kteří jsou při smyslech a tudíž vědí, co dělají (zde je důležitý rozdíl oproti vzniku Koránu, který je dílem jednoho muže, který ho sepisoval na základě svých zjevení). K tomu, abych komunikoval s Bohem, resp. Bůh se mnou, nemusí dojít skrze vyprázdnění mysli, k potlačení vůle, k jakýmsi extatickým stavům. Jinak řečeno, Bůh s člověkem nejedná jako s pasivním mediem, ale jako s osobností, kterou respektuje. Proč křesťanský Bůh komunikuje v Bibli skrze přemýšlející a komunikující lidi a ne třeba skrze anděly, slepice, kameny nebo hlínu, je pravděpodobně proto, že člověk je Božím obrazem, kdy jedním z možných vyjádření tohoto obrazu je naše schopnost komunikovat.

Sama Bible říká, že „veškeré Písmo (myslí se Bible) je Bohem vdechnuté“ (1.Timoteovi 3:16). Bibli tedy psali lidé, kteří byli vedeni Božím Duchem. Neznamená to, že jim jakýsi Duch vedl ruku, ale skutečnost, že zaznamenávali zkušenosti svoje či zkušenosti jiných s Bohem, které buď přímo sepisovali nebo je předávali z generace na generaci, aby byly sepsány později. Někdy tito lidé - jako třeba v případě známého Desatera - byli přímo konfrontováni s Bohem, který k nim promlouval v různých podobách a to potom sepisovali. Dobře ono napětí mezi Boží a lidskou spoluprácí při sepisování Bible definuje teolog Ch. Ryrie:

“Bůh dohlížel na lidské autory, aby svým vlastním osobitým stylem bezchybně zaznamenali v originálních manuskriptech (rukopisech) Jeho poslání.”

Tedy autoři Bible byli ovlivněni kulturou ve které žili, a přesto to nic nemění na tom, že skrze ně mluvil Bůh. Podívejme se nyní na některá fakta o Bibli. Bible byla psána v průběhu více než 1500 let, více než 40 generacemi, více než 40 autory z nejrůznějších sociálních vrstev - od králů, přes politiky až po pastevce a rybáře. Byla psána na nejrůznějších místech - v poušti, v palácích, ve vězení, ve vyhnanství, ve válce i v míru, v různých emocionálních stavech - jak v radosti, tak v dobách deprese a strachu. Byla psána na třech kontinentech – v Asii, Africe a Evropě, třemi jazyky - Hebrejsky, Aramejsky a Řecky, o nejrůznějších, často kontroverzních tématech.

Jedná se o jednu knihu, která se ale skládá ze šedesáti šesti knih. Přesto je v Bibli neuvěřitelná jednota a celou Biblí se vine nit, která by se dala shrnout slovy “Bůh v Kristu zachraňuje člověka”. Lidé, kteří Bibli sepisovali, se nemohli znát, navíc ani nevěděli, že píší to, co jednou bude nazváno Biblí. Bible přežila jak doby systematické likvidace a pronásledování, tak okamžiky, kdy to byla samotná církev, která Bibli likvidovala, přežila i doby tvrdé kritiky, a to jak od historiků, tak antropologů, tak dokonce náboženských vůdců, či některých teologů, kdy právě oni považovali za nesmysl věřit slovům této knihy. Výsledkem je, že Bible existuje v 220 jazycích a dialektech, jedna nebo více knih Bible v dalších 739; celkový počet publikací pak existuje v 1280 jazycích.

Proč uvádím tato čísla - roku 303 Dioklecián vydal edikt, ve kterém zakázal křesťanství s tím, že je třeba, aby křesťané přestali uctívat Boha a zničili svá Písma. Roku 1778 Voltaire prohlašuje, že za sto let nebude Bible existovat. L. Feuerbach hovoří o náboženství, potažmo křesťanství jako o projekci lidských tužeb, kdy bohem člověka se stává člověk, Marx mluví o opiu lidstva, Nietzsche o smrti Boha a nebezpečí křesťanství, Freud o Bohu, který je jen projekcí otce, kdy osobní Bůh není nic víc, než povýšený otec, J.P. Sartre pak o tom, že existence Boha je zásadně neslučitelná s existencí svobodného, sebe sama vytvářejícího člověka a asi bychom mohli pokračovat.  Podobných příkladů je v historii celá řada. Ani čas, ani persekuce, ani kritika ale nezastavily lidskou potřebu nejen po Bohu, ale též po Jeho slově - Bibli. To, že existuje tolik kopií Bible, že si jí lidé stále kupují, že o ni stále stojí, hovoří o tom, že na Bibli asi něco bude. Důvod proč mít Bibli, nemusí být pouze snobská touha mít tuto knihu v poličce.  Pokusím se ukázat na některé aspekty týkající se Bible, které ukazují na některé shody, které buď můžeme připsat náhodě nebo skutečnosti, že za inspirací Bible někdo stojí. Ten někdo potom není člověk, ale Bůh. Mám za to, že pokud je Bůh inspirátorem Bible, potom není důvod jí nevěřit a pochopitelně naopak.

  1. Prorocká přesnost a utváření Bible

Zjednodušeně znamená proroctví určitou Bohem inspirovanou promluvu do konkrétní situace nebo do budoucnosti. Starý zákon přináší 60 hlavních mesiášských proroctví (Mesiáš znamená „pomazaný“. Zároveň tento titul je oficiálním označením osoby, kterou Izraelci očekávali) a asi 270 drobnějších proroctví, která se naplnila na jedné osobě, Ježíši Kristu. Podrobněji se tímto budeme zabývat v kapitole o Ježíši Kristu. Zatím jen tolik, že tato proroctví se skutečně vyplnila (např. ukřižování bylo předpovězeno staletí před tím, než byla tato praxe popravy vůbec zavedena...). Další řada proroctví se týká konkrétních historických událostí. Je nad možnosti této práce jmenovat všechny specificky.

Uvedu jen heslovitě - jsou to např. proroctví týkající se měst, jakými byli Babylon, Ninive, Jerusalem, Samaří, Týr, Sidon, dále proroctví týkající historických událostí jako např. pádu různých říší, až po proroctví o návratu Židů zpět do své země. Tato proroctví se stejně jako v případě osoby Krista naplnila a není až takový problém jejich přesnost zjistit. Na rozdíl od např. Nostradama nebo Sybily se popisovaná proroctví netýkají jakýchsi světových katastrof, toho že autor vidí blíže nespecifikované plameny a hrůzy, ale ověřitelných konkrétních historických událostí, někdy zcela nepatrných detailů.

Zde je důležité vědět, kdy byla Bible nejen sepsána ale i uzavřen její kánon (knihy, které do ní patří). Pokud Bible vznikla až po událostech, které se staly, potom je nesmysl mluvit o proroctví. Můžeme mluvit pouze o konstatování historické události. Starozákonní knihy vznikaly v časovém rozsahu delším než 1000 let - asi 1400 – 400 př. Kr. Oborníci se neshodují, kdy byl Starý zákon dán do té podoby, jak jej známe dnes. Nicméně shoda panuje v tom, že Starý zákon byl sepsán do dnes známé podoby ještě před naším letopočtem. Kristus i ranná církev se na něj často odvolává. V Novém zákoně je odkaz na nejméně 161 SZ příběhů a citováno přes 246 SZ pasáží. Je třeba zdůraznit, že to nebyla církev, která určila, co do Starého zákona bude a nebude patřit, ale vlastně její tehdejší nepřátelé - tedy Židé.

Církev pouze přijala do biblického kánonu to, co bylo uznáváno Židy. Přesto je to Starý zákon, který ukazuje na osobu ukřižovaného a vzkříšeného Krista jako Mesiáše - tedy toho, koho Židé jako Mesiáše nikdy neuznali. Pokud nemůžeme Židy z  něčeho podezřívat, potom je to zcela jistě ze snahy svými Písmy ukázat na Krista jako jimi očekávaného Mesiáše. Je možné namítnout, že díky dlouhé periodě, během níž vznikal Starý zákon, došlo ke zkreslení. Židé si tohoto nebezpečí byli dobře vědomi a proto existovaly v rámci židovství skupiny, které se specializovaly pouze na opisování posvátných textů s cílem, aby nedošlo k možnosti zkreslení nebo zfalšování jejich posvátných písem.

S tím souvisí objev z roku 1947, kdy se na břehu Mrtvého moře objevily tzv. Kumránské texty. „Jedná se o 40000 popsaných fragmentů, na kterých je celý Starý zákon mimo knihy Ester. Tyto svitky byly sepsány někdy kolem 2. –1. st. p.K. Do této doby stále existovala otázka, jak přesné jsou kopie, podle kterých překládáme Starý zákon, jakými jsou např. CairoKodex z roku 895 n. l., Leningradský kodex 916 n.l., Kodex Babylonicus Petropalitanus 1008 n.l. atd. Nalezené svitky překvapily neuvěřitelnou přesností ve srovnání s kopiemi, které nám jsou k dispozici. Ukazuje to na velikou přesnost těch, kteří si dávali práci s kopírováním textů, které dnes známe pod názvem Starý zákon.“ Podívejme se na komentář této skutečnosti tak, jak nám je popsaný německým archeologem Hansem Bardtkem.

„Všechny rukopisy z Kumránu mají tvar svitku, žádný rukopis nebyl součástí kodexu, tedy knihy mající formu našich dnešních knih. Sama forma svitku již poskytuje spolehlivou hranici datování. Rukopisy z Kumránu musely být napsány před začátkem 2. století. Ostatní nejstarší rukopisy celého Starého zákona pocházejí z 10. nebo 11. století. Během tisíce let může rukopisným tradováním dojít k silnému zkomolení textu. K velikému překvapení a snad i zklamání badatelů obsahovaly rukopisy z Kumránu stejný text jako rukopisy z 10. století n.l. S nepředstavitelnou přesností židovští písaři tradovali hebrejský text.“

(Je třeba dodat, že texty nalezené v Kumránu vykazovaly v porovnání s uvedenými kodexy odchylky, ale ne zásadního rázu, který by měnil smysl textu).

Nyní se podíváme na druhou část Bible, kterou je Nový zákon. Již první církevní otcové (Ignatius, Polykarp, Justin, Ireneos) se hned v prvním století odvolávají nejen na Krista, ale též citují Písmo. Písmem pak míní evangelia, dopisy apoštola Pavla a dalších apoštolů, které tvoří tu část Bible, které říkáme Nový zákon a dále židovský Starý zákon. „Justin Martyr (100-165), syrský Řek a filozof, cituje z Matouše, Marka, Lukáše a Jana, ze Skutků a mnoha Pavlových epištol. Napsal, že „vzpomínky apoštolů“ se každou neděli čtou ve shromážděních spolu se Starým zákonem. Za doby Irenea, jehož práce dosáhla vrcholu kolem roku 170, nebylo nejmenší pochybnosti o autoritě Nového zákona.“

„Do podoby, jak jej dnes známe, byl dán na koncilech pro východní církev roku 367 a pro západní v Hippo Regius r. 397 a v Kartágu r. 419.“ V podstatě se jednalo o kanonizaci do té doby kolujících spisů apoštolů. Kriteriem přijetí bylo sepsání knihy apoštolem - tedy přímým svědkem života Krista nebo přímými žáky apoštolů (Marek a Lukáš). Dalším kritériem byl samotný obsah vybraných knih – tedy zda v jejich centru je osoba a dílo Ježíše Krista. Přes tvrdé spory o určité teologické momenty NZ kánon vznikl a byl uznán celou církví. L. Mooris hovoří o tom, že “není tomu tak, že by církev prosadila kánon. Kánon se prosadil sám”. Protože stejně jako ve SZ nemáme originály, naskýtá se otázka, zda Nový Zákon není zkreslen. V posuzování přesnosti Nového zákona budeme postupovat podle měřítek, která se používají při posuzování historické spolehlivosti dokumentů. Jedná se o sedm kroků.

  1. Kvalita a kvantita dochovaných rukopisů

  2. Doba sepsání prvních kopií po originálu

  3. Doba vzniku případných pramenů po události, z nichž čerpá originál

  4. Jak dlouho po sepsání originálu vznikly nejstarší a nejspolehlivější dokumenty

  5. Logická a jazyková harmonie (kvůli možnosti padělku)

  6. Správnost a přesnost ověřitelných originálů

  7. Případné další okolnosti mající vliv na spolehlivost dokumentu (opozice, kontrola, atd.)

Pro lepší pochopení srovnáme N.Z. s jinými vybranými významnými starověkými díly v následující tabulce.

 

Autor

Kdy napsáno

První kopie

Doba rozpětí

Počet kopií

Plato (Tetralogie)

427-347 p.n.l.

900 n.l.

1200 let

7

Herodotos(Dějiny)

480-425 p.n.l.

900 n.l.

1300 let

8

Plinius (Dějiny)

61-113 n.l.

850 n.l.

750 let

7

Tacitus (Anály)

100 n.l.

1100 n.l.

1000 let

1

Homér (Ilidada)

900 p.n.l.

400 p.n.l.

500 let

643

Nový zákon

40-100 n.l.

125 n.l..

25 let

přes 20000

 

Frederick Kenyon, dlouholetý ředitel a hlavní knihovník Britského muzea a přední odborník v oboru starověkých rukopisů, napsal:

„Interval mezi vznikem originální kompozice a nejranějších dostupných dokladů je tak nepatrný, že je v podstatě zanedbatelný a je proto mimo jakoukoli pochybnost, zda se nám Písma dochovala co do obsahu v takovém stavu jak byla napsána byl nyní odstraněn. Jak autenticita, tak všeobecná neporušenost knih Nového zákona se může považovat s konečnou platností za potvrzenou.“

W. Albright píše, že období dvaceti až padesáti let je příliš krátké na to, aby došlo k podstatné změně obsahu nebo slovní formulace Ježíšových výroků“. Uvedená čísla nemají za cíl snižovat starověké dokumenty. Spíše mají ukázat na to, že říci o Novém zákonu, že je nevěrohodný, znamená to samé říci o celé starověké literatuře. U tohoto bodu doporučuji se znovu vrátit k uvedené historicko-právní metodě. Asi jen málo starověkých dokumentů se může přesností srovnat s Biblí. Bible nám tedy poskytuje poměrně slušný základ ke zkoumání křesťanské zvěsti.

  1. Neuvěřitelná vnitřní jednota

Tento bod jsem již naznačil v uvedených faktech o době psaní Bible, počtu generací, které Bibli psaly atd. Bible vykazuje neuvěřitelnou přesnost v konzistentním sdělení a vykazuje skutečně pozoruhodnou vnitřní jednotu, ačkoliv ji psalo velmi mnoho lidí, nezávisle na sobě...Pochopitelně se naskýtá otázka, zda neobvyklé vnitřní jednoty Bible nebylo dosaženo tak, že jeden člověk či jakási náboženská škola dala dohromady podle starozákonních spisů 27 knih Nového zákona a tak dotvořila Bibli. Těchto 27 knih by nebylo tvořeno podle skutečných událostí, ale tak, aby zapadaly do kontextu Starého zákona. Jak jsem již psal, např. o Kristu je ve Starém zákoně mnoho proroctví. Nicméně Nový zákon je se Starým propojen mnohem více a oba „díly“ Bible tvoří velmi konsistentní celek.

Všechny spisy Nového zákona tak, jak je známe dnes, vznikly zhruba mezi roky 40 –100 n.l. a zhruba 25 let po svém sepsání začaly kolovat po tehdejší církvi. Pokud by se tedy někdo pokusil dát dohromady Bibli, potom by musel vzít všechny spisy Starého zákona (jenže to ještě nevěděl, že jednou budou patřit do Bible, v  té době je uznávali pouze Židé), a vymyslet texty Nového zákona ne podle Ježíšových slov a skutků, ale tak, aby oba „díly“ Bible do sebe přesně zapadaly. Ani ti, kdo by toto vše dávali dohromady, by ale nevěděli, že z toho vznikne Bible, protože biblický kánon byl definitivně uzavřen až dlouho po smrti jeho autorů. Autoři Bible navíc neměli ambice utvořit nové náboženství, dát světu novu knihu ke které použijí SZ jako předlohu. S tehdejšími možnostmi a sociálním pozadím autorů Bible to ani nešlo. Jiná možnost potom je, že autoři NZ prostě popisovali co zažili, viděli, slyšeli a přijali od Boha. To potom zaznamenali a protože Bůh je inspirátorem Bible, je možná jednota celé této knihy.

  1. Nezničitelnost i přes tvrdé pronásledování

I tento bod jsem již trochu zmínil. Jen dodám, že např. roku 1199 papež Innocenc III. přikázal pálit Bible. Asi není třeba připomínat smutnou historii násilné rekatolizace v naší zemi, kdy vlastnit Bibli nebylo běžně dovoleno. Bible ale nebyla v některých dějinných okamžicích nežádoucí jen pro církev. Již jsem psal o výrocích Voltaira, nicméně bych rád něco z jeho boje proti Bibli přidal. „Poté co Voltaire zemřel, si jeho tiskařský stroj a byt, ve kterém bydlel, pronajala Ženevská biblická společnost…aby tiskla Bible. 24. 12.1933 britská vláda odkoupila od Ruska Codex Siniaticus (vzácný opis Nového zákona) za půl miliónu dolarů. Ve stejný den byla v Paříži prodána první edice Voltairova díla za 11 centů…“  Že by měl Bůh smysl pro humor?

Nemohu si v této souvislosti odpustit poznamenat slova J.A.Komenského proneseného k českému národu v jeho Kšaftu: „A poněvadž Pán náš Písma svatá zpytovati poručil (Jan 5,39) odkazuji tobě (Český národe – poznámka autora) za dědictví knihu Boží, biblí svatou, kterouž synové moji s pilností velikou z původních jazyků do češtiny (do patnácte let na té práci tráviše několik učených mužů) uvedli a Pán Bůh tomu tak požehnal, že málo jest národů, kteří by tak pravdivě a jasně svaté proroky a apoštoly ve svém jazyku mluvící slyšeli.“

  1. Historická přesnost Bible

Známý klasický historik Colin J.Hemer ukazuje ve své knize „The Book of Acts in the Setting of Hellenistic History“, jak

"archeologie potvrdila nikoli desítky, ale stovky a stovky detailů z biblických zpráv o rané církvi. Potvrzeny byly i takové detaily, jako je směr vanutí větru, hloubka vody v určité vzdálenosti od břehu, druh choroby na konkrétním ostrově, jména místních hodnostářů a tak dále...“

Dominik Duka (katolický arcibiskup) ve svém spise „Úvod do písma svatého starého zákona“ hovoří o tom, že „Bible je ve svém líčení nepřesná, dopouští se chyb v datování. Biblická geografie vykazuje značné mezery a mnoho hrubých chyb.“ Má tento člověk, který se nazývá křesťanem, pravdu?

Protože budu v následujících řádcích uvádět některé citáty lidí, zabývajících se, nebo komentujících biblickou archeologii, chci zdůraznit, že „archeologie se jako jeden z historických oborů zabývá především hmotnými předměty, proto nemůže nikdy ověřit velké biblické pravdy, např. Boží existenci a vykupitelské působení Krista, vtěleného slova.

Dále chci zdůraznit, že je nad rámec možností tohoto článku zabývat se biblickou archeologií podrobněji.

Na druhou stranu by Biblické záznamy neměli jít mimo čas a prostor a být v přímém rozporu ze světovými dějinami. Již zmiňovaný William F. Albright, (Ph.D.,Litt.D.,D.H.L.,Th.D. LL.D.) jedna z největších autorit všech dob na poli orientalistiky, svého času prezident Mezinárodní organizace starozákonních vědců, ředitel Americké školy orientálních výzkumů v Jeruzalémě, autor více než 800 publikací o archeologii, biblických a orientálních výzkumech napsal:

„Čtenář si může být jist, že v Bibli nebylo nalezeno nic, co by podkopalo rozumnou víru a nic nebylo objeveno, co by mohlo vyvrátit jedinou teologickou doktrínu…Nepotřebujeme se již trápit tím, jak „harmonizovat“ náboženství a vědu nebo „dokázat“ Bibli.“

Historik Robert D. Wilson, znalec 45 jazyků a dialektů, mj. profesor na universitě v Princetonu, hovoří o tom, že „ve Starém zákoně je popisováno okolo čtyřiceti králů žijících mezi lety 2000-400 p.K. Každý je uveden v chronologickém pořádku…s odkazy na krále stejné země nebo zemí okolních. Wilson hovoří o tom, že skrze tento výčet králů si lze stěží představit větší přesnost než je ve starozákonních záznamech.“ Tento muž ještě píše:

„45 let, od té doby co jsem opustil universitu, jsem zasvětil svůj život Starému zákonu. Všem jeho jazykům, archeologii, překladům do té míry, do jaké bylo možné vyzkoumat vše týkající se textu a historie. Říkám vám to proto, že snad o sobě mohu mluvit jako o tom, kdo je expert. Těchto 45 let studia Bible mne stále utvrzovalo ve víře, že ve Starém zákoně máme skutečné historické záznamy týkající se Izraelského lidu; a mám právo zpochybnit výsměch těch chytrých mužů a žen, kteří si dělají legraci z křesťanů starých dob a těch, kteří věří v Boží slovo.“

J. Sokol hovoří v souvislosti s evangelii o tom, že „texty evangelií jsou zachovány na stovkách papyrových zlomků a v několika knihách z prvních čtyř století. Nejstarší zlomky jsou z počátku 2. století a v textech je neobyčejně málo odchylek. Od doby (předpokládaného) napsání knihy do doby, z níž pocházejí nejstarší zachované opisy, uběhlo jen několik desetiletí, kdežto pro všechny ostatní antické spisy jsou to staletí. K tomu přistupují vnitřní kritéria. Texty evangelií nesvědčí o tom, že by přání bylo otcem myšlenky. Snad nejvážnějším argumentem pro pravost evangelií je fakt, že jsou čtyři – vůči sobě blízká i zřetelně odlišná. Z historického hlediska to jsou spisy velice věrohodné a právě z nich lze celkem bezpečně tvrdit, že historická existence Ježíše Nazaretského je nepochybná.“

Sir William Ramsay, ve své době jedna z největších autorit na historii a archeologii malé Asie (dnešní Turecko) po výzkumech a bádání nakonec přiznal, že „Lukášovy záznamy jsou v historických detailech naprosto přesné." Nakonec píše, že „Lukáš byl historik první třídy… tento by měl být řazen k největším historikům“.

Pokusím se to, co popisuji, ukázat na dvou historických událostech popsaných v Bibli. Ať čtenář zváží do jaké míry se jedná o shodu okolností.

První událost jsem vybral ze Starého zákona, a to proroctví o Týru z knihy Ezechiel 26:1-21. Pokud budete číst tento text, najdete šest specifických proroctví týkajících se města Týrus:

v. 3-6 – mnohé národy povstanou proti Týru

v. 7-8 – babylónský král Nabúkadnesar porazí toto město

v. 4 – z Týru zůstane jen holá skála

v. 5 – Týr se stane místem v moři, kde se suší sítě

v. 12 – materiál, z kterého je město postaveno, bude uvržen do moře

v. 14 – Týr nebude nikdy obnoven

Co se ve skutečnosti stalo

Týrus bylo hlavní město Fénicie. Ve své době se jednalo o důležité město, kde se stýkaly kultury a obchod. Jednalo se zároveň o velmi dobře opevněnou pevnost. Tři roky poté, co bylo proroctví vyřčeno, král Nabúkadnezar oblehl město. Obležení trvalo 13 let, až nakonec město bylo dobyto. Když vojsko vstoupilo do města, bylo město prázdné. Během 13 let obléhání obyvatelé postupně odešli na ostrov, který byl vzdálen asi 700 metrů od břehu. Město ovšem bylo Nabúkadnezarem zničeno, přesně jak tomu to je řečeno v proroctví. Ostrovní město trvalo zhruba 250 let až do doby vlády Alexandra Velikého. Alexandr během svého tažení do Egypta nařídil městu, aby mu otevřelo brány, ale byl odmítnut. Alexandr tedy nařídil, aby ze zbytků původního města byla vybudována cesta mořem k ostrovnímu městu. Toto se skutečně stalo a město bylo Alexandrem roku 322 p.K. dobyto. Týr nebyl na svém původním místě nikdy znovu postaven – jak je řečeno v proroctví. V současnosti na původním místě jsou pouhé holé kameny, na nichž si rybáři suší sítě. Podobných míst je v Bibli mnohem víc a jejich popis by vyšel na další knihu.

Další událostí, kterou budu popisovat, je narození Krista. Asi všichni známe příběh, že narození Krista provázela „hvězda na východě“. Český astronom J. Grygar k hvězdě na východě tomu píše následující:

„Správný výklad našel patrně již počátkem 17. stol. proslulý německý astronom Johannes Kepler, který 17. prosince 1603 pozoroval v Praze konjunkci (úhlové sblížení) planet Jupiteru a Saturnu. Napadlo ho proto propočítat, kdy ke stejné konjunkci obou planet došlo v období kolem počátku křesťanského letopočtu a zjistil, že se tak stalo v r. 7 př. n. l. dokonce třikrát po sobě: koncem května a září jakož i počátkem prosince, a to v souhvězdí Ryb. Takový úkaz nemohl zajisté uniknout babylónským hvězdopravcům (mudrcům?), kteří o tom dokonce zanechali zprávu na hliněné tabulce objevené r. 1925 archeology. Podle těchto nezávislých údajů lze odhadnout, že se Kristus narodil nejspíše někdy v září r. 7. př. n. l., což vypadá na první pohled podivně, když přece křesťanský letopočet má mít za svůj počátek datum Kristova narození. Ve skutečnosti však historici vědí už dávno, že se Kristus musel narodit před počátkem letopočtu. Počátek letopočtu se totiž určoval až mnohem později, teprve v 6. století. R. 532 n. l. se o výpočet data Kristova narození pokusil opat římského kláštera Dionysius Exiguus, ale dopustil se přitom několika chyb při navazování tehdy existujících kalendářů zpět do dosti vzdálené minulosti. Na základě srovnání rozličných historických událostí je velmi pravděpodobné, že úhrn těchto chyb dává právě zmíněný sedmiletý rozdíl. Nakonec lze proto s jistým překvapením konstatovat, že astronomická i historická data o Kristově narození spolu navzájem až nečekaně dobře souhlasí.“

Co se historicity Bible týče, pak asi i největší skeptik musí uznat, že ve světové historiografii není mnoho podobných děl a to i po stránce historicity tak vlivu. Rád bych tuto kapitolu uzavřel slovy jednoho profesora, velmi razantního ateisty, který mne učil světová náboženství. Jednou si postěžoval, a s určitou nadsázkou řekl, že je to hrozné -

„že i sebevětší ptákovina, kterých je prý v Bibli hodně, je historicky prokazatelná...“.

  1. Vliv na dějiny

Jiným nezanedbatelným faktorem je vliv Bible na lidi i na celé národy, např. co se týče hodnoty člověka, důstojnosti ženy, hodnoty práce, rodiny, etiky, soukromého vlastnictví, ceny života atd. Asi není třeba zdůrazňovat rozdíly mezi státy vyvíjejícími se pod vlivem křesťanství a státy vyvíjející pod vlivem východních náboženství nebo Islámu. Např. „demokratizace byla nejúspěšnější v těch zemích, kde byl silný křesťanský a západní vliv. Je velice pravděpodobné, že nové demokratické režimy se stabilizují v těch jihoevropských a středoevropských zemích, které jsou katolické nebo protestantské. V muslimských zemích jsou vyhlídky na demokracii celkem neutěšené.

V devadesátých letech se mimo Kuby a Afriky vydalo na cestu k demokracii většina zemí, jejichž obyvatelstvo přijalo západní křesťanství nebo kde alespoň existoval křesťanský vliv.“ Z. Brzezinski potom hovoří o Evropě jako „o odrazovém můstku k postupné expanzi demokracie hlouběji do Euroasie. V politické a ekonomické rovině Evropa odpovídá základní civilizační oblasti – tzv. svatopetrské Evropě - , vymezené jejím starým společným náboženským dědictvím, vycházejícím z tradic západního křesťanství, které se sice odvracejí od křesťanských kořenů, ale stále z nich profitují.“ Známé jsou teze Maxe Webera o vztahu protestantské etiky a kapitalismu. „Weber nalézá souvislost mezi hodnotovým systémem kapitalismu a protestantskou etikou. Především nauka o předurčení a puritanismus podle Webera motivovali k orientaci na pracovní výkonnost a podmínili asketický způsob života a investice do budoucnosti.“

Pochopitelně v Božím jménu a někdy s odůvodněním na verše z Bible, se děla nejhorší představitelná zvěrstva, nicméně skutečnost, že něco dělám v něčím jménu, nevypovídá o té osobě, v jejímž jménu tu či onu věc provádím. Sám Kristus řekl, že věřící poznáte po ovoci - podle toho, jak se chovají, ne podle toho, v čím jménu co dělají.

5) Vědecká přesnost

Ačkoli v Bible není vědeckou knihou a její obsah říká především "proč" věci existují a ne "jak", přesto obsahuje sem tam i pasáže, které nejsou v rozporu s vědou, ba naopak, byly vědecky potvrzeny až staletí po jejich sepsání. Dnešní věda dospěla a dospívá k závěrům, které byly v bibli od nepaměti. Kdybychom se řídili biblí, byli bychom zdravější nejenom fyzicky, ale především duchovně.

Bible např. popisuje první chirurgický zákrok v kapitole Genesis. Pán Bůh stvořil člověka a řekl:

"Není dobré, aby člověk byl sám. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel místo masem."

Jak bychom popsali podobnou situaci dnes? Bible říká, že Bůh uvedl na člověka mrákotu a dnešní lékařská věda použije narkozu. Člověk usnul. Pacient během narkozy vlastně také spí. Bůh vzal jedno z jeho žeber a přesně totéž může udělal chirurg. Nakonec bible říká: Bůh uzavřel místo masem a stejně zakončí operaci chirurg.

 
Informace v Bibli Vědecká informovanost tehdejší doby
   
Hvězdy nelze spočítat (Jer 33:22, Gen 22:17) Jen 1100 hvězd
Volný pohyb země v prostoru (Job 26:7) Země byla posazena na velkém zvířeti
Záře hvězd je různá (1 Korintským 15:41) Všechny hvězdy byly stejné
Světlo se pohybuje (Job 38:19-20) Světlo bylo umístěno na jednom místě
Vzduch má hmotnost (Job 28:25) Vzduch nemá žádnou váhu
Vzduch fouká v kruzích - točí se (Kaz. 1:6) Vítr fouká zpříma
Krev je zdrojem života a zdraví (Levit. 17:11) Nemocný člověk musí vykrvácet

Mořské dno obsahuje hluboká údolí a hory

(2 Samuelova 22:16; Jonáš 2:6)
Mořské dno je ploché
Oceán obsahuje prameny (Job 38:16) Do oceánu se dostává voda skrze řeky a déšť

Pro zabránění nákazy musí být ruce

obmyty pod tekoucí vodou (Leviticus 15:13)

Ruce umyty ve stojaté vodě
 

Další (bez citace) byla znalost karantény při malárii, což neznali lékaři ještě před pár stovkami let. Cirkulace srážek (od moře na zem a zpět), náznak jaderné reakce apod. Tolik jen velmi zběžně ke knize, které se říká Bible. Nakonec jedna rada - nejlépe tuto knihu člověk pozná, když ji sám začne číst.

David Novák+doplnění

Anketa

Pomohly Vás tyto argumenty alespoň částečně přesvědčit o tom, že je Bible výjimečnější, než se může na první pohled zdát?

Určitě ano (19)
100%

Spíše ano (0)
0%

Ani \ ani (0)
0%

Spíše ne (0)
0%

Určitě ne (0)
0%

Celkový počet hlasů: 19