Důkazy pro biblickou potopu

29.11.2011 12:48

Na toto téma existuje spousty přednášek, dokumentů a studií. Tato ministudie je převzata z tohoto článku a je mírně zkrácena. Omlouváme se za sníženou kvalitu obrázkových ilustrací. V případě zájmu lze stáhnout z výše uvedeného odkazu články ve formátu pro word (kvalitnější ilustrace).

Tyto argumenty jsou především geologického rázu. Toto pojednání je velmi dlouhé, přesto všele doporučujeme prostudovat všem, kteří se zajímají o to "jak to s tou potopou doopravdy bylo".

Argument 1

FOSILIE MOŘSKÝCH TVORŮ SE NACHÁZEJÍ VYSOKO NAD ÚROVNÍ MOŘE V DŮSLEDKU TOHO, ŽE VODY OCEÁNŮ ZAPLAVILY VŠECHNY SVĚTADÍLY

Fosilie (zkameněliny) mořských tvorů nalézáme ve vrstvách hornin, které pokrývají všechny světadíly. Například většina horninových vrstev ve stěnách Grand Canyonu (více než půl druhého kilometru nad úrovní moře) obsahuje marinní (mořské) fosilie. Fosilní mořské měkkýše nalézáme dokonce i v Himálajích.

Argument 2

RYCHLÉ POHŘBENÍ ROSTLIN A ZVÍŘAT

Setkáváme se s rozsáhlými fosilními „hřbitovy“ a výborně zachovanými fosiliemi. Například miliardy loděnkovitých fosilií spočívají ve vrstvě v redwallském vápenci v Grand Canyonu. Tato vrstva byla uložena katastroficky masivním přílivem sedimentu (většinou vápence). Křídové a uhelné sloje Evropy a Spojených států i ryby, ichtyosauři, hmyz a další fosilie po celém světě svědčí o katastrofickém zániku a pohřbení.

Argument 3

RYCHLE UKLÁDANÉ VRSTVY USAZENIN SE TÁHNOU ROZSÁHLÝMI ÚZEMÍMI

Nalézáme vrstvy hornin, které můžeme sledovat přes celé světadíly – dokonce i mezi světadíly – a fyzické rysy v těchto vrstvách naznačují, že byly uloženy rychle. Například tapeatský pískovec a redwallský vápenec ve Velkém kaňonu můžeme sledovat přes celé Spojené státy, nahoru do Kanady a dokonce přes Atlantský oceán do Anglie. Anglické křídové vrstvy (bílé útesy doverské) můžeme sledovat po celé Evropě až na Střední východ a také je nalézáme na středozápadu Spojených států a v západní Austrálii. Křížové (šikmé) vrstvy coconinských pískovců ve Velkém kaňonu svědčí o 30 000 krychlových kilometrů písku uložených mohutnými proudy vody během několika dnů.

Argument 4

SEDIMENTY JSOU DOPRAVOVÁNY NA DLOUHÉ VZDÁLENOSTI

Zjišťujeme, že sedimenty v těchto rozsáhlých, rychle ukládaných horninových vrstvách musely být vymílány ze vzdálených zdrojů a unášeny na velké vzdálenosti rychle tekoucí vodou. Například písek z coconinských pískovců Velkého kaňonu (Arizona) musel být vymílán a dopravován ze severních oblastí nynějších Spojených států a Kanady. Dále, ukazatele vodních proudů (jako třeba čeřiny) zachované ve vrstvách hornin dokazují, že po „300 milionů let“ proudila voda neustále ze severovýchodu k jihozápadu přes celou Severní a Jižní Ameriku, což je samozřejmě možné jen po několik týdnů během celosvětové Potopy.

Argument 5

RYCHLÁ NEBO ŽÁDNÁ EROZE MEZI VRSTVAMI (STRATA)

Nalézáme důkazy buď velmi rychlé anebo vůbec žádné eroze mezi horninovými vrstvami. Ploché, břitovité meze mezi vrstvami hornin svědčí o souvislém ukládání jedné vrstvy za druhou, aniž by byl čas na erozi. Nejsou například důkazy o „chybějících“ milionech let (eroze) na ploché hranici mezi dvěma známými vrstvami Velkého kaňonu – coconinskými pískovci a hermitskými vrstvami. Jiným působivým příkladem plochých hranic ve Velkém kaňonu je redwallský vápenec a vrstva pod ním.

Argument 6

MNOHÉ VRSTVY JSOU UKLÁDÁNY V RYCHLÉM SLEDU

Horniny se běžně neohýbají; lámou se, protože jsou tvrdé a křehké. Na mnoha místech však nalézáme celé sledy vrstev, které se ohnuly, aniž by praskly, což naznačuje, že všechny horninové vrstvy byly uloženy rychle a ohnuty tehdy, když byly ještě vlhké a vláčné před konečným ztvrdnutím. Například tapeatské pískovce ve Velkém kaňonu jsou ohnuty do pravého úhlu (90°) bez známek zlomů. K tomuto ohnutí mohlo však dojít teprve poté, co byl zbytek vrstev uložen, prý za „480 milionů let“, zatímco tapeatské pískovce zůstaly vlhké a vláčné.

 

Komentář k argumentu 1 - MOŘŠTÍ TVOROVÉ VYSOKO A NA SUCHU

Fosilie mořských tvorů nalézáme v horninových vrstvách vysoko nad úrovní moře. To je jen další důkaz pravdivosti Božího Slova. Došlo-li skutečně k celosvětové Potopě, jak ji popisuje Genesis 7-8, jaké důkazy bychom očekávali, že najdeme? V předchozím jsme si uvedli přehled šesti hlavních geologických důkazů Potopy, jak ji popisuje Genesis. Teď se blíže podívejme na důkaz číslo jedna.

Mořské fosilie vysoko nad úrovní moře

Geologové všeobecně přijímají fakt, že na každém světadílu nalézáme fosilie mořských tvorů ve vrstvách hornin, které jsou dnes vysoko nad úrovní moře. Nalézáme například mořské fosilie ve většině horninových vrstev ve Velkém kaňonu (Grand Canyon, Arizona, USA). Zahrnuje to i nejvyšší vrstvu v daném sledu, kaibabský vápenec odkrytý na okraji kaňonu, který je dnes přibližně 2130 – 2440 m nad úrovní moře. Ačkoli je na vrcholu sledu vrstev, musel být tento vápenec ukládán pod vodami oceánu nasycenými vápenným kalem, které se přehnaly přes severní Arizonu (a dále).

I jiné horninové vrstvy odkryté ve Velkém kaňonu obsahují velké množství mořských fosilií. Nejlepším příkladem je redwallský vápenec, který běžně obsahuje fosilní ramenonožce (škeblím podobné organizmy), korály, mechovky (krajkové korály), krinoidy (lilijice), bivalvie (dvouskořepinové mlže), gastropody (mořské plže), trilobity, hlavonožce a dokonce rybí zuby.

Tyhle marinní fosilie nalézáme nahodile zachované v této vápencové vrstvě. Například krinoidy nalézáme s výběžky (ciry) zcela oddělenými jeden od druhého, zatímco zaživa jsou navršené jeden na druhém a tvoří „stopky“. Takže tihle mořští tvorové zahynuli při katastrofě a byli pohřbeni v této vápencové usazenině.

Potopa_amonity_4.jpg

Fosilní amonity (spirálovité mořské hlavonožce) jako je tento na obrázku nalézáme ve vápencových vrstvách vysoko v Himálajích v Nepálu. Jak se dostaly mořské fosilie stovky metrů nad úroveň moře? Marinní fosilie nalézáme také vysoko v Himálajích, nejvyšším světovém horském hřebeni, dosahujícím 8 848 m nad úrovní moře. Například fosilní amonity (spirálovité mořské hlavonožce) nalézáme ve vápencových vrstvách v Himálajích v Nepálu. Všichni geologové se shodují, že vody oceánu musely pohřbít tyhle marinní fosilie v oněch vápencových vrstvách. Takže jak se tyhle marinní vápencové vrstvy dostaly vysoko do Himálají?

Musíme mít na mysli, že horninové vrstvy v Himálajích a jiných horských hřebenech po celém světě byly uloženy během Potopy, dříve než se tyhle hory vytvořily. Ve skutečnosti bylo mnoho těchto horských hřebenů vyzdviženo do svých současných výšek při pohybech zemské kůry na konci Potopy. To zaznamenává Žalm 104:8, kde se popisuje, jak vody Potopy vše vymílaly a na konci Potopy údolí klesala a hory vystupovaly.

Vysvětlení

Existuje jen jedno možné vysvětlení tohoto jevu – v určité době v minulosti zaplavovaly vody oceánů kontinenty.

Mohly tehdy kontinenty klesnout pod dnešní úroveň moře, takže je zaplavily vody oceánů? Ne! Světadíly jsou složeny z lehčích hornin, které jsou řidší než horniny na dně oceánů i horniny v plášti pod světadíly. Světadíly mají ve skutečnosti automatickou tendenci se zvedat a tak „plavat“ na plášťových horninách pod sebou, vysoko nad horninami dna oceánů (4). To vysvětluje, proč jsou kontinenty tak vysoké ve srovnání s hlubokým dnem oceánů a proč oceánské pánve mohou zadržovat tolik vody.

Takže musí existovat způsob vysvětlení, jak oceány pokryly kontinenty. Hladina moře musela stoupnout, aby pak vody oceánů stouply ke světadílům a zaplavily je. Co asi bylo příčinou téhle události?

Ve skutečnosti musely existovat dva mechanizmy

Za prvé, byla přidána do oceánů voda a hladina moře stoupla. Vědci v současné době sledují tání ledovců, protože dodatečná voda v oceánech by způsobila vzedmutí hladiny moří a zaplavila by pobřežní osídlení.

Bible prozrazuje zdroj téhle zvláštní vody. V Genezi 7:11 čteme, že na počátku Potopy byly protrženy všechny prameny obrovské propasti. Jinými slovy, zemská kůra na celé zeměkouli pukla a voda zřejmě vytryskla v pramenech z nitra země. Následně čteme v Genezi 7:24–8:2, že tyhle prameny byly otevřené 150 dní. Není divu, že objem oceánů vzrostl natolik, že vody oceánů zaplavily světadíly.

Za druhé, bylo vyzdviženo samotné dno oceánů a s ním se náležitě „zvedla“ i hladina moří. Bible prozrazuje zdroj tohoto zdvihu mořského dna: roztavenou horninu.

Katastrofické roztržení zemské kůry, o němž mluví Geneze 7:11, nejenže uvolnilo z nitra země obrovské objemy vody, nýbrž i mnoho roztavené horniny. Dna oceánů nahradily příslušné horké lávy. Jelikož byly řidší než původní dna oceánů, rozpínaly se tyto horké lávy, takže nová dna oceánů podstatně stoupla a zvedla hladinu moře o více než 1067 m. Protože se dnešní horstva ještě nevytvořila a je pravděpodobné, že předpotopní kopce a hory nebyly nikde zdaleka tak vysoké jako hory dnešní, vzedmutí hladiny o více než 1067m by stačilo, aby byly zaplaveny předpotopní kontinentální souše.

Ke konci Potopy, když roztavená hornina zchladla a dna oceánů poklesla, hladina moře klesla a vody ustoupily z kontinentů do nových, hlubších oceánských pánví. Jak jsme se zmínili již dříve, Žalm 104:8 popisuje, že hory se na konci Potopy zvedly a vody Potopy ustoupily do údolí a odtekly ze vznikající nové souše. To je v souladu s mnohými důkazy o tom, že dnešní hory vyrostly do svých současných neuvěřitelných výšek teprve zcela nedávno.

Dna oceánů se zvedají

MOŘSKÝ ŽIVOT PROBÍHÁ PŮVODNĚ V OCEÁNECH (horní část obrázku)

Mořští tvorové žijí samozřejmě v oceánech (A). Aby mohli být tito tvorové uloženi na kontinentech, musela se hladina moře zvednout.

KŮRA OCEÁNŮ SE ZAHŘÍVÁ A ROZPÍNÁ (uprostřed)

Během Noemovy Potopy (1) se roztavená hornina uvolnila z nitra země a začala nahrazovat původní kůru oceánů. Kůru oceánů skutečně nahradily horké lávy. (2) V důsledku horké roztavené horniny kůra oceánů řídla a rozpínala se. (3) Roztavená hornina nahrazovala a vytlačovala původní kůru oceánů pod kontinent. (A) Mořská hladina se vzdula o více než 1067 m a mořští tvorové byli odneseni na kontinent, pohřbeni v usazeninách a fosilizováni.

 Potopa_dno oceánů_14.jpg 

MOŘSKÝ ŽIVOT ZŮSTÁVÁ NA KONTINENTU (spodní obrázek)

Ke konci Potopy kůra oceánů zchladla a dno oceánů pokleslo. Když voda odtekla z kontinentů, klesla hladina moří a mořské fosilie (A) zůstaly na kontinentech nad úrovní moře.

 

Závěr

Fosilizovaní mořští tvorové i rostliny nalézané v horninových vrstvách tisíce metrů nad úrovní moře jsou tak tichými svědky toho, že vody oceánů zaplavily kontinenty unášejíce miliardy mořských tvorů, kteří pak byli pohřbeni v usazeninách, které za sebou tyto vody oceánů zanechaly. Takto tedy byly miliardy mrtvých mořských organizmů pohřbeny v horninových vrstvách po celé zemi.

Víme, že katastrofická Potopa, jak ji popisuje Geneze, byla skutečnou historickou událostí, protože nám to říká Bůh ve svém záznamu, Bibli. Nyní můžeme také vidět přesvědčivé důkazy, které podporují to, co Bible již tak dlouho jasně učila.

V dalším článku z této speciální série o geologii probereme některé podrobnosti geologických důkazů, že došlo k rychlému pohřbení rostlin i zvířat vodami Potopy popsané v Genezi 7-8.

 

Komentář k argumentu 2: SVĚT JE HŘBITOV

Fosilní hřbitovy nalézané v horninových vrstvách po celém světě jsou důkazy globální Potopy.

Pokud opravdu došlo k Potopě, jak ji popisuje Genese 7 a 8, co bychom dále očekávali, že najdeme? Teď se blíže podívejme na důkaz číslo dvě.

Hřbitovy po celém světě

Nesčetné miliardy rostlinných i zvířecích fosilií nalézáme na rozsáhlých „hřbitovech“, kde musely být pohřbeny rychle v masivním měřítku.

Často jsou výborně zachovány jemné podrobnosti těchto tvorů.

Hrbitovy.jpg

Například miliardy loděnkovitých hlavonožců s rovnými ulitami a komůrkami (obrázek 2) nalézáme fosilizované spolu s dalšími mořskými tvory ve 2 metry silné vrstvě v redwallském (červenohnědém) vápenci Velkého kaňonu (obrázek 1). Tento fosilní hřbitov se táhne 290 km přes severní Arizonu do jižní Nevady a zahrnuje oblast nejméně 30 000 kilometrů čtverečních. Tyhle oliheni podobné fosilie nalézáme ve všech možných velikostech, od malých, mladých loděnkovitých až k jejich větším, starším příbuzným.

Aby se vytvořil takový rozsáhlý fosilní hřbitov, bylo třeba, aby 100 krychlových kilometrů vápenného písku a siltu proudilo v husté, polévkovité suspenzi rychlostí více než 5 m za sekundu, tj. více než rychlostí 18 km/h a katastroficky zaplavilo a pohřbilo onu obrovskou populaci živých loděnkovitých hlavonožců.

Silt = prach o velikosti zrna mezi jílem a pískem (pozn. překl.)

Stovky tisíc mořských tvorů byly pohřbeny spolu s obojživelníky, pavouky, štíry, stonožkami, hmyzem a plazy na fosilním hřbitově v Montceau-les-Mines, Francie. Více než 100 000 fosilních vzorků reprezentujících více než 400 druhů bylo vykopáno z břidlicové vrstvy spojené s uhelnými slojemi v oblasti Mazon Creek blízko Chicaga. Tento úžasný fosilní hřbitov zahrnuje kapraďorosty, hmyz, štíry i čtvernožce pohřbené spolu s medúzami, měkkýši, korýši a rybami, často s výborně zachovanými měkkými částmi.

Ve Florissantu, Colorado, je pohřbeno široké spektrum hmyzu, sladkovodních měkkýšů, ryb, ptáků a několika set druhů rostlin (včetně ořechů a květů). Pohřbení včel a ptáků musí být nepochybně rychlé, aby došlo k takovému výbornému zachování jejich zkamenělin. Aligátoři, ryby (včetně okounkovitých a kanicovitých, tloušťů, štik, sleďů a kostlínů 1-2 m dlouhých), ptáci, želvy, savci, měkkýši, korýši, mnoho druhů hmyzu i palmové listy (2-2,5 m dlouhé) byly společně pohřbeny v rozsáhlé formaci Green River ve Wyomingu.

Všimněte si, že v mnoha těchto příkladech nalézáme společně pohřbené marinní i suchozemské (sladkovodní) tvory. Jak se to mohlo stát, ne-li tak, že se zvedly vody oceánů a přelily se přes kontinenty v globální, katastrofické Potopě?

Na Útesu fosilií na severním pobřeží australského ostrovního státu Tasmánie (obrázek 3) bylo společně pohřbeno mnoho tisíc mořských tvorů (koráli, mechovky – krajkoví koráli, bivalvia – mlži i gastropoda – plži) coby úlomky, spolu s kytovci z podřádu ozubení (obrázek 4) a vačicemi (obrázek 5). Kytovci a vačice nežijí společně, takže by je mohla společně pohřbít jedině záplavová katastrofa! Aby mohli být takoví velcí amonité a jiní mořští tvorové pohřbeni v křídových vrstvách Británie (obrázek 6), muselo je katastroficky pohřbít mnoho bilionů mikroskopických marinních tvorů (obrázek 7). Tytéž vrstvy se také táhnou přes celou Evropu až na Střední východ stejně jako na středozápad USA a tvoří fosilní hřbitov v globálním měřítku. Dále, více než 7 bilionů tun vegetace je pohřbeno ve světových uhelných slojích táhnoucích se přes všechny kontinenty včetně Antarktidy.

Vynikající zachování

Rychlost, s níž bylo mnoho tvorů pohřbeno a fosilizováno, byla tak velká, že – za katastrofických podmínek potopy – zůstali výborně zachováni. Mnoho ryb bylo pohřbeno tak rychle, prakticky zaživa, že zůstaly zachovány dokonce i jemné podrobnosti ploutví a očních důlků (obrázek 9). Mnoho trilobitů (obrázek 10) je tak výborně zachováno, že i složitá soustava čoček v jejich očích je stále k dispozici pro podrobné studium.

Potopa_obr 9_4.jpg

Potopa_obr 10 - trilobit_3.jpg

Mawsonites spriggi byla, když ji objevili, určena jako fosilizovaná medúza (obrázek 11). Byla nalezena v pískovcové vrstvě, která pokrývá více než 1040 kilometrů čtverečních plochy ve vnitrozemí jižní Austrálie. Miliony těchto mořských tvorů s měkkými těly zůstaly výborně zachovány v téhle pískovcové vrstvě.

Představte si, co se asi stane s měkkými tvory jako je medúza, když je vlny vyhodí na pláž dnes. Protože jsou tvořeni pouze měkkým „rosolem“, rozpustí se na slunci a zničí je také vlny rozbíjející se o pláž. Vzhledem k této skutečnosti usoudil objevitel těchto výborně zachovaných marinních tvorů s měkkými těly, že všichni museli být pohřbeni za méně než jediný den!

Potopa_obr 11, 12_2.jpg

Potopa_obr 13_2.jpg

Na obrázku 13 vidíme příklad samičky mořského plaza, ichtyosaura, asi 2 m dlouhé, nalezené fosilizované v okamžiku, kdy rodila mládě! V jednom okamžiku tento obrovský tvor rodil, pak v následujících sekundách, bez možnosti uniknout, byly matka i dítě pohřbeny a pohlceny katastrofickou „lavinou“ vápenného bahna.

 

Závěry

Tohle bylo jen pár příkladů z oněch mnoha stovek fosilních hřbitovů nalézaných po celé zeměkouli, které jsou nyní dobře dokumentovány v geologické literatuře. Nesčetné miliardy a miliardy fosilií na těchto hřbitovech, v mnoha případech výborně zachované, svědčí o rychlém pohřbení někdejších rostlin i zvířat v globálním měřítku v důsledku velké vodní katastrofy, a jejích bezprostředních dozvucích. Často obsahují tyhle fosilní hřbitovy směsi mořských a suchozemských tvorů, což naznačuje, že vody téhle globální katastrofy se přehnaly jak přes oceány tak přes kontinenty.

Čteme-li znovu biblickou zprávu o Potopě a ptáme-li se sami sebe, jaké důkazy bychom měli očekávat, pak je odpověď zřejmá – miliardy mrtvých rostlin a zvířat pohřbených ve vrstvách hornin uložených vodou po celém světě. A přesně tohle nalézáme. Globální, katastrofální Potopa podle Geneze a její důsledky byla skutečnou historickou událostí, přesně tak, jak nám Bůh zvěstuje ve své zprávě o historii země.

Další článek v této speciální sérii o geologii bude podrobněji zkoumat geologické důkazy o rychle ukládaných vrstvách sedimentů táhnoucích se rozsáhlými územími, jak je uložily vody Potopy popisované v Genezi 7-8.

 

Komentář k argumentu 3: TRANSKONTINENTÁLNÍ HORNINOVÉ VRSTVY

Každý kontinent obsahuje vrstvy sedimentárních hornin, které se táhnou rozsáhlými územími. Mnohé z těchto vrstev můžeme dokonce sledovat i přes kontinenty.

Rychle uložené vrstvy sedimentu táhnoucí se rozsáhlými územími

Na všech světadílech nalézáme vrstvy sedimentárních hornin na rozsáhlých územích. Mnohé z těchto sedimentárních vrstev lze sledovat přes celé kontinenty i mezi kontinenty. A dále, zkoumají-li geologové tyhle horniny blíže, nacházejí důkazy toho, že ony sedimenty byly uloženy rychle.

Potopa_obr 2-5_1_0.jpg

Třeba sedimentární horninové vrstvy odkryté ve stěnách Velkého kaňonu v severní Arizoně (obrázek 2). Tento sled vrstev není typický jen pro tuhle oblast USA. Už více než 50 let zastávají geologové názor, že tahle strata patří k šesti makrosledům (velmi silné, charakteristické sledy sedimentárních horninových vrstev), které můžeme pozorovat přes celou Severní Ameriku.

Nejspodnějšími sedimentárními vrstvami ve Velkém kaňonu jsou tapeatské pískovce patřící k makrosledu Sauk. Ten a jeho ekvivalenty (ony vrstvy tvořené týmiž materiály) pokrývají většinu USA (obrázek 3). Těžko si lze představit, jakých sil bylo třeba k uložení takových rozsáhlých sérií sedimentů zabírajících celý kontinent. V základu tohoto sledu jsou však velké balvany (obrázek 4) a vrstvy písků uložené bouřemi (obrázek 5). Obé jsou důkazy toho, že masivní síly uložily tyhle sedimentární vrstvy rychle a prudce po celých USA. Pomalé a postupné (tzv. uniformitariánské) procesy nemohou vysvětlit tyhle nálezy, avšak globální katastrofická Potopa podle Geneze určitě může.

Další vrstvou ve Velkém kaňonu je spodněkarbonský (mississippský) redwallský vápenec. Patří do severoamerického makrosledu Kaskaskia. Takže tytéž vápence najdeme na mnoha místech Severní Ameriky včetně vzdálených Tennessee a Pennsylvanie. Tyhle vápence jsou také v přesně stejné poloze ve sledu vrstev a vykazují přesně stejné fosilie a další stejné rysy.

Bohužel byla těmto vápencům dána odlišná jména na jiných místech, protože geologové viděli pouze to, na čem právě v konkrétním místě pracovali a nepoznali, že jiní geologové studují na jiných místech v podstatě tytéž vápencové vrstvy. A co je ještě pozoruhodnější, tytéž karbonské vápencové vrstvy se vyskytují též tisíce kilometrů východněji v Anglii a obsahují tytéž fosilie i jiné znaky.

Potopa_Bílé útesy_0.jpg

Obrázek 1: Křídové vrstvy jižní Anglie můžeme sledovat přes Francii, Německo a Polsko až na Střední východ.

Křídové vrstvy:

Křídové vrstvy z období křídy v jižní Anglii jsou známé, protože se objevují jako nádherné bílé útesy podél pobřeží (obrázek 1). Tyto křídové vrstvy můžeme sledovat směrem na západ přes Anglii a objevují se opět v Severním Irsku. V opačném směru můžeme tytéž křídové vrstvy sledovat přes Francii, Nizozemí, Německo, Polsko, jižní Skandinávii a další části Evropy do Turecka, pak do Izraele a Egypta na Středním východě a dokonce až do Kazachstánu.

Zvláštní je, že tytéž křídové vrstvy s týmiž fosiliemi a týmiž typickými straty nad i pod nimi nalézáme též na středozápadě USA, od Nebrasky na severu po Texas na jihu. Vyskytují se též v perthské pánvi v západní Austrálii.

Uhelné sloje:

Zamyslete se nad dalším jevem – uhelnými slojemi. Na severní polokouli jsou uhelné sloje svrchního karbonu (pennsylvánské) na východě a středozápadě USA totožné (s týmiž rostlinnými fosiliemi) s oněmi v Británii a Evropě. Táhnou se po polovině zeměkoule, od Texasu po Doněckou pánev severně od Kaspického moře v bývalém SSSR. Na jižní polokouli nalézáme tytéž permské uhelné sloje v Austrálii, Antarktidě, Indii, jižní Africe a dokonce v Jižní Americe! Tyhle sloje sdílejí tentýž druh rostlinných fosilií v celé oblasti (nejsou však totožné s fosiliemi v pennsylvánských uhelných slojích).

Důkazy rychlého uložení

Vrstva coconinských pískovců ve Velkém kaňonu obsahuje šikmé vrstvy pískovce zvané křížové vrstvy. Tyto vrstvy jsou pozůstatky písečných vln tvořených vodními proudy během Potopy.

Potopa_šikmé vrstvy pískovce_0.jpg

Obrázek 6 - Šikmé vrstvy pískovce

Žlutohnědý coconinský pískovec je velmi typický pro stěny Velkého kaňonu. Je silný průměrně 96 m a pokrývá oblast minimálně 518 000 čtvereč. kilometrů východním směrem přes sousední státy. Takže objem písku ve vrstvě coconinských pískovců je minimálně 41 682 krychlových kilometrů. Zatímco převládající vrstva pískovce je vodorovná, tyto křížové vrstvy jsou zřetelné jako šikmá lože (obrázek 6). Tahle lože jsou zbytky pískových vln tvořených vodními proudy, které písek uložily (jako písečné přesypy, ale pod vodou) (obrázek 7). Takže můžeme doložit, že voda, proudící rychlostí 4.8 – 8 km/h uložila coconinské pískovce jako masivní vrstvy písku, s vlnami písku vysokými až 18 m. Při této hodnotě by byly celé coconinské pískovce (všech 41 682 čtver. km písku) uloženy za pouhých několik dnů!

Potopa_obr 7a_0.jpg

Potopa_Obr 7b_0.jpg

Mohutné, rychle plynoucí proudy vod přemísťují písek po dně oceánu jako pískové vlny čili přesypy (obrázek 7a). Jak jsou zrna písku hnána přes hřebeny přesypů, padají na čelo dalšího přesypu (duny) vytvářejíce šikmá písková lože, a také na vrchol odtokové hrany (týlu) přesypů vpředu. Přesypy tak postupují jeden přes druhý, což vyúsťuje v diagonální zvrstvení (obrázek 7b) s vnitřními šikmými loži (křížovými vrstvami).

Potopa_8_0.jpg

Obrázek 8 Ayers Rock (či Uluru) ve střední Austrálii je tvořen hrubozrnnými pískovcovými loži, která jsou téměř svislá, se sklonem asi 80°. Celková tloušťka těchto pískovcových loží, s výchozem v Ayers Rock a přítomných pod okolními pouštními písky, je 5 500 – 6 100 m.  Nerosty v pískových zrnech jsou zvláštní, a jejich nejbližší zdroj je minimálně 101 km vzdálen.

Pod mikroskopem se písková zrna jeví rozrytá a mají různé rozměry. Jeden z nerostů se nazývá živec a zdá se, že je v pískovci stále neobvykle nezvětralý. Tyto znaky implikují rychlý transport i uložení veškerého zdejšího písku, než mohla zrna živce zvětrat nebo než se mohla zrna písku obrousit do valounků či být vytříděna podle velikosti.

Takže polévkovité suspenze sedimentů známé jako kalové proudy, které cestují rychlostmi až 113 km/h, musely přepravit veškerý tenhle písek, 6 000 až 7 000 m silný, na vzdálenost nejméně 40 km, a uložit ho jako pískovcová lože Uluru za pouhé hodiny! Toto zjištění popírá evoluční ideologii, ale zapadá do příběhu o Stvoření/Potopě popsaného v Genezi.

„Jasné svědectví“ o Božím soudu

Vrstvy sedimentů, které se táhnou přes rozsáhlé kontinenty, jsou důkazem, že tyto kontinenty pokrývala v minulosti voda. Ještě průkaznější jsou vrstvy sedimentů obsahující fosilie, které byly uloženy rychle na mnoha či většině kontinentů v téže době. Katastrofické uložení tak rozsáhlých vrstev sedimentů předpokládá globální zaplavení kontinentů. Tento krátký článek popisuje pouze několik z mnoha příkladů rychle uložených vrstev sedimentů táhnoucích se přes rozsáhlé oblasti.

Když Noemova Potopa katastroficky zalila všechny kontinenty a vytvořila globální oceán (popsáno v Genezi 7-8), očekávali bychom, že vody uloží vrstvy sedimentů obsahujících fosilie, a to rychle a v rozsáhlých oblastech po celé zeměkouli. A přesně tohle nalézáme – další důkaz, že globální katastrofická Potopa podle Geneze byla skutečnou historickou událostí, jak nám Bůh zvěstoval ve svém očitém svědectví o historii země.

 

Komentář k argumentu 4: PÍSEK BYL UNÁŠEN „PŘES HORY A DOLY“

Po celé zemi nalézáme mohutné pískovcové vrstvy. Kde se tu tenhle písek vzal? Důkazy naznačují, že byl unášen přes celé kontinenty vodou kroužící kolem zeměkoule.

Sediment unášený na dlouhé vzdálenosti

V předchozích článcích jsme již viděli důkazy toho, že rychle uložené vrstvy sedimentu, obsahující rychle pohřbené rostlinné i zvířecí fosilie, nalézáme prostřené přes rozsáhlá území, často vysoko nad úrovní moře. Žádné známé pomalé a postupné geologické procesy v současném světě neprodukují takové vrstvy sedimentů s fosiliemi táhnoucí se přes celé kontinenty. Ačkoli to evoluční geologové neradi připouštějí, mohla tohle dokázat jen globální Potopa, kdy vody oceánů zaplavily kontinenty.

Nyní z toho logicky vyplývá, že když se vody Potopy přehnaly přes kontinenty a rychle uložily vrstvy sedimentů na rozsáhlých územích, musely být tyto sedimenty unášeny na velké vzdálenosti. Jinými slovy, sedimenty ve stratech musí pocházet ze vzdálených zdrojů. A přesně o tom máme důkazy.

Například v minulém článku jsme probírali coconinské pískovce, nádherně viditelné ve stěnách Velkého kaňonu (obrázek 1). Jejich průměrná mocnost je 96 m, pokrývají oblast nejméně 518 000 čtverečných kilometrů a obsahují tedy nejméně 41 700 krychlových kilometrů písku. Kde se tu tenhle písek vzal a jak to víme?

Zrna písku jsou tvořena čistým křemenem (přírodním amorfním nerostem), což je příčinou faktu, že coconinské pískovce jsou tak výrazně žlutohnědé. Hned pod nimi jsou podstatně odlišné červenohnědé hermitské vrstvy tvořené prachovcem a břidlicí. Písek pro coconinské pískovce nemůže pocházet ze spodních hermitských vrstev.

Potopa_kokoninské pískovce a navajský pískovec_0.jpg

Šikmé zbytky pískových „vln“ v coconinských pískovcích ukazují k jihu, což naznačuje, že voda, která písek uložila, proudila ze severu. Dalším vodítkem je fakt, že coconinské pískovce se ztenčují na nulu na severu v Utahu, ale hermitské vrstvy se táhnou dále do Utahu a za něj. Takže coconinský čistý křemitý písek musel pocházet ze zdroje položeného ještě severněji, nad a za červenohnědým hermitem.

Velký kaňon má ještě jinou sadu vrstev s pískem, který musí pocházet zdaleka – pískovcová lože ve stratech supai série mezi hermitskými vrstvami a redwallským vápencem. V tomto případě ukazují zbytky pískových „vln“ k jihovýchodu, takže zrna písku musela být uložena vodou tekoucí ze zdroje na severu a západě. Avšak severně a západně od Velkého kaňonu nalézáme pouze redwallský vápenec pod supai sérií, takže neexistuje žádný blízký zdroj křemitého písku pro tahle pískovcová lože. Vzhledem k tomu musíme předpokládat neuvěřitelně velkou vzdálenost pro zdroj zrn písku supai série.

Další sediment unášený dokonce přes celý kontinent

Třetí pískovcové souvrství položené výše ve sledu strat nám poskytuje vodítko. Pískovce Navajo z jižního Utahu, nejlépe viditelné v nádherných mesách a útesech v a okolo národního parku Zion (obrázek 2), leží hodně nad kaibabským vápencem, který tvoří lemovou horninu Velkého kaňonu. Podobně jako pískovce Velkého kaňonu je i pískovec Navajo tvořen velmi čistým křemitým pískem, který mu propůjčuje výrazně zářivou bílou barvu, a také on obsahuje zbytky pískových „vln“.

V tomhle pískovci nalézáme zrnka nerostu zirkonu, jehož zdroj lze relativně snadno vystopovat, protože zirkon obvykle obsahuje radioaktivní uran. „Datováním“ těchto zirkonových zrnek za použití radioaktivní metody uran-olovo (U-Pb) se zjistilo, že zrna písku v pískovci Navajo pocházejí z Apalačského pohoří z oblasti Pennsylvanie a New Yorku a z dřívějších pohoří dále na sever v Kanadě. Je-li tomu tak, pak byla zrna písku unášena asi 2012 km přes celou Severní Ameriku.

Tenhle „objev“ staví jisté dilema před konvenční uniformitariánské (=pomalu-a-postupně) geology, protože žádný známý systém dopravy sedimentů není schopen přepravovat písek přes celý severoamerický světadíl během požadovaných milionů let. Voda musela téci na ploše ještě větší než kontinent. Všechno, co mohou dělat, je předpokládat, že tenhle úkol musela splnit nějaká neznámá transkontinentální říční soustava. Avšak i v rámci jejich soustavy vědecké víry vykládající historii země není možné, aby takováhle řeka přetrvávala miliony let.

Existují však nezvratné důkazy toho, že voda plynula jedním směrem. Bylo shromážděno více než půl milionu měření z 15 615 severoamerických lokalit zaznamenávajících ukazatele směru vodních proudů během geologické minulosti. Důkazy hovoří o tom, že voda unášela sedimenty přes celý světadíl, z východu a severovýchodu na západ a jihozápad během takzvaného paleozoika. Tento obecný model pokračoval pak i v mezozoiku, kdy byly uloženy pískovce Navajo. Jak mohla voda proudit přes severoamerický kontinent soustavně po stovky milionů let? Absolutně nemožné!

Jediným logickým a schůdným vysvětlením je globální kataklyzmatická Potopa podle Geneze. Jedině proudy globálního oceánu trvající několik měsíců mohly dopravit tak obrovské objemy sedimentů přes celý severoamerický kontinent a uložit mohutné sledy vrstev, které pokrývají tento světadíl.

Geologické doklady vykazují mnoho příkladů sedimentů, které nevznikly erozí místních hornin v podloží. Spíše musely být tyhle sedimenty přineseny z velkých dálek, v některých případech dokonce i přes celé kontinenty. To potvrzují indikátory směru vodních proudů v těchto usazeninových vrstvách, které vykazují soustavné plynutí v jednom směru. Evolucionisty předpokládané transkontinentální říční soustavy nemohly však takto fungovat po miliony let. Místo nich může jedině katastrofické globální zaplavení kontinentů po několik měsíců vysvětlit ony obrovské objemy usazenin transportované přes kontinenty.

V Genezi 7-8 popisuje Bible kataklyzmatickou globální Potopu, při níž pokrývaly vody celou zemi a proháněly se přes celé světadíly. Očekávali bychom, že shledáme, že tyhle globální vody vymlely usazeniny a unášely je přes celé kontinenty, aby je uložily ve vrstvách pokrývajících rozsáhlá území. Nyní jsme viděli, že přesně tohle nalézáme po celé Severní Americe, takže není žádná omluva pro tvrzení, že důkazy pro globální Potopu neexistují. Ke globální kataklyzmatické Potopě podle Geneze skutečně v historii země došlo, přesně tak, jak nám to Bůh zvěstoval.

Potopa_písek dopravovaný přes velká území_0.jpg

 

Komentář k argumentu 5: ŽÁDNÁ POMALÁ A POSTUPNÁ EROZE

Dnes vidíme účinky zvětrávání a vymílání (eroze) všude kolem sebe. Kde jsou však důkazy milionů let mezi vrstvami hornin? Neexistují.

Vůdčím pojetím je dnes názor, že pomalé a postupné (uniformitariánské) procesy podobné procesům, které pozorujeme dnes, vysvětlují mohutné vrstvy horninových usazenin obsahující fosilie a přítomné po celém světě. Tyhle pomalé geologické procesy by vyžadovaly stovky milionů let k uložení všech těch za sebou jdoucích vrstev sedimentů. Dále tenhle populární názor tvrdí, že pomalé zvětrávání a vymílání postupně obrušovalo povrch země a vytvořilo jeho charakteristický reliéf, jako třeba vrchy a údolí.

V tomto pojetí však spočívá problém. Pokud bylo třeba stovek milionů let k nahromadění vrstev s fosiliemi, pak bychom očekávali, že nalezneme mnoho příkladů zvětrávání a eroze poté, co byly jednotlivé vrstvy uloženy. Hranice mezi mnoha sedimentárními straty by měly být rozlámány a jejich reliéf by měl být zvrásněný častým zvětráváním. Koneckonců, neměly by po každém uložení následovat miliony let zvětrávání a eroze?

Na druhé straně bychom po kataklyzmatické globální Potopě popsané v Genesis 7-8 očekávali něco úplně jiného. Většina vrstev s fosiliemi by se nashromáždila pouze za dobu jednoho roku. Za takovýchto katastrofických podmínek, i kdyby povrch krajiny byl nakrátko vystaven erozi, šlo by o erozi (takzvaný splach) rychlou a celoplošnou, zanechávající povrchy ploché a hladké. Tato eroze by nevytvořila takový reliéf terénu (kopce a údolí), jejichž tvoření zažíváme při nynějším hlemýždím tempu. Takže pokud geologické památky s fosiliemi vytvořila Potopa podle Geneze, očekávali bychom pouze rychlou či žádnou erozi na hranicích mezi sedimentárními straty.

Takže jaké důkazy nalézáme? Na hranicích mezi některými sedimentárními vrstvami nalézáme důkazy pouze rychlé eroze. Ve většině dalších případů jsou hranice ploché, bezpříznakové a s ostrými hranami, absolutně bez známek jakékoli eroze, což odpovídá stavu, kdy neuplynul žádný dlouhý čas, stavu, který bychom očekávali po globální, kataklyzmatické Potopě podle Geneze.

Příklady ve Velkém kaňonu

Velký kaňon na jihozápadě Spojených států skýtá četné příklady hranic mezi straty, které odpovídají uložení během Potopy podle Geneze. My se zde však soustředíme pouze na čtyři, které jsou typické pro všechny další. Tato rozhraní se vyskytují na základnách tapeatského pískovce, redwallského vápence, hermitských vrstev a coconinského pískovce (obrázek 1).

Potopa_obr 1-tapeatský pískovec_0.jpg

Pod tapeatským pískovcem

Strata pod tapeatským pískovcem byla zasažena rychlou erozí a pak po celé délce oškrábána do hladka (ohoblována). Víme, že k této erozi došlo ve velkém měřítku, protože vidíme její důsledky od jednoho konce Velkého kaňonu na druhý. Tahle masivní eroze postihla mnoho různých horninových vrstev v podloží – žul a metamorfovaných hornin i nakloněných sedimentárních strat.

Existují dva důkazy toho, že tahle velkoplošná eroze byla rychlá. Za prvé, nezaznamenáváme žádné důkazy zvětrávání pod hranicí (obrázek 2). Kdyby došlo ke zvětrávání, očekávali bychom, že uvidíme hlínu, ale není tam. Za druhé, nacházíme balvany a jevy známé jako „přívalová lože“ v tapeatském pískovci nad hranicí  (obrázek 3). Přívalová lože jsou vrstvy písku s jedinečnou vnitřní charakteristikou, jakou vytvářejí pouze bouře, jako třeba hurikány. Balvany a přívalová lože se neukládají pomalu.

Pod redwallským vápencem

Potopa_obr 2-6 - mezivrství_0.jpg

Pod základnou redwallského vápence byl podložní muavský vápenec rychle vymlet na několika ohraničených místech a vytvořily se kanály (obrázek 4). Tyto kanály byly později vyplněny vápnitým pískem a vytvořily vápenec Temple Butte. Kromě těchto vzácných výjimek jsou hranice mezi muavským a redwallským vápencem stejně jako hranice mezi vápencem Temple Butte a redwallským ploché a nevýrazné, což je charakteristické pro plynulé uložení.

Na některých místech není dokonce možné vymezit hranici mezi muavským a redwallským vápencem, protože ukládání muavského vápence pokračovalo i poté, co začalo ukládání vápence redwallského.  Tenhle rys staví před uniformitariánské geology zásadní problémy. Předpokládá se, že muavský vápenec byl uložen před 500-520 miliony let, vápenec Temple Butte asi o 100 milionů let později (před 350-400 miliony let) a pak byl uložen redwallský vápenec, ještě o několik milionů let později (před 330-340 miliony let).  Vycházíme-li z faktů, pak je mnohem logičtější předpokládat, že tyto vápence byly uloženy zároveň, bez odstupů milionů let.

Pod hermitskými vrstvami

Další hranice ve Velkém kaňonu – hranice mezi hermitskými vrstvami a pískovcem Esplanade – se často cituje jako důkaz eroze, která probíhala po miliony let poté, co se sedimenty přestaly navršovat.

Je zde však problém. Důkazy naznačují, že voda ještě ukládala materiál, i když už docházelo k erozi. Dělo se to v místech, kde jsou prachovité břidlice hermitských vrstev promíseny (jazykovitě propojeny) s pískovcem Esplanade (obrázky 5), což svědčí o tom, že plynulý proud vody přinášel na místo jak prachovité bahno tak křemitý písek. Takže mezi uložením těchto vrstev usazenin neuplynuly miliony let.

Pod coconinským pískovcem

Konečně hranice mezi coconinským pískovcem a hermitskými vrstvami je opět plochá, nevýrazná a s ostrými hranami od jednoho konce Velkého kaňonu na druhý. Neexistuje absolutně žádný důkaz jakékoli eroze na hermitských vrstvách předtím, než byl uložen coconinský pískovec. Už jenom tohle je zarážející.

Avšak nějakým způsobem byla složena na hermitské vrstvy celá zvláštní vrstva usazenin před coconinským pískovcem, aniž měla čas erodovat. V lokalitách střední a východní Arizony sedí na hermitských vrstvách téměř 610 m pískovce, břidlice a vápence (vrstvy Schnebly Hill), údajně představující miliony let ukládání předtím, než byl na ně uložen coconinský pískovec.

Kde je však důkaz údajných milionů let eroze na téhle hranici v oblasti Velkého kaňonu, zatímco jinde probíhalo ukládání vrstev Schnebly Hill (obrázek 6)? Takový důkaz neexistuje! Takže neexistovaly miliony let mezi coconinským pískovcem a hermitskými vrstvami, pouze plynulé ukládání.

Závěr

Geologické útvary obsahující fosilie jsou tvořeny stovkami metrů usazeninových vrstev, z nichž asi 1372 m je odhaleno ve stěnách Velkého kaňonu. Byla-li tahle nesmírná mocnost sedimentů ukládána 500 či více milionů let, jak se obvykle má za to, pak by měly některé hranice mezi vrstvami vykazovat známky milionů let pomalé eroze, kdy k ukládání nedocházelo, právě tak jako trpí erozí některé suchozemské povrchy dnes.

Na druhé straně, byla-li tahle nesmírná mocnost sedimentů uložena všechna za pouhý rok během Potopy podle biblické knihy Genesis (1. Mojžíšova kniha), pak by hranice mezi vrstvami měly vykazovat známky ustavičného rychlého ukládání, jen s příležitostnou rychlou erozí či vůbec žádnou erozí. A přesně tohle nalézáme, jak jsme znázornili na hranicích strat ve Velkém kaňonu.

Biblická zpráva o Potopě popisuje, jak se vody přehnaly přes světadíly a pokryly celou zemi. Vody proudící po zemi vymlely sedimenty z některých míst, přenesly je na velké vzdálenosti a pak je rychle uložily. Protože vody proudily „ustavičně“ (slovo užité v Bibli), byly eroze, transport i uložení usazenin průběžně rychlé.

A tak byly miliardy mrtvých rostlin i zvířat rychle pohřbeny a fosilizovány ve vrstvách usazenin, které se rychle hromadily, pouze s rychlou či žádnou erozí na svých hranicích, protože byly uloženy pouze s odstupem hodin, dní či týdnů. Důkazy tedy hovoří o tom, že k Potopě podle Geneze skutečně došlo, a šlo přitom o zásadní událost ve světové historii, jak nám to Bůh sdělil ve své očité zprávě.

 

Komentář k argumentu 6: HORNINOVÉ VRSTVY JSOU OHNUTÉ, NE VŠAK ROZLÁMANÉ

Jak by se mohl sloupec sedimentárních vrstev zvrásnit aniž by popraskal? Jedinou možností pro tento jev je, že všechny sedimentární vrstvy byly uloženy v rychlém sledu a poté hned zvrásněny, dokud byly ještě měkké a vláčné.

Tímto článkem končí série výkladů k šesti hlavním geologickým důkazům, které svědčí pro Potopu podle Geneze.

Geologické doklady obsahující fosilie tvoří tisíce metrů sedimentárních vrstev, ačkoli ne všechny tyhle vrstvy nalézáme po celém světě a jejich mocnost se mění od místa k místu. Na většině míst je odkryta jen malá část, jako třeba asi 1371 m strat ve stěnách Velkého kaňonu.

Uniformitariánští geologové (tj. evolucionisté, vyznávající dlouhé věky) věří, že tyhle vrstvy sedimentů byly uloženy a zdeformovány v uplynulých 500 milionech let. Pokud to opravdu trvalo miliony let, pak jednotlivé vrstvy usazenin byly ukládány pomalu a sledy vrstev by byly rozesety tu a tam. Naproti tomu, pokud všechna tahle strata uložila globální kataklyzmatická Potopa podle Geneze za méně než rok, pak by byly jednotlivé vrstvy uloženy v rychlém sledu, jedna na druhou.

Vidíme ve stěnách Velkého kaňonu důkazy toho, že usazeninové vrstvy byly všechny uloženy rychle za sebou? Ano, v každém případě! Předchozí článek v téhle sérii doložil fakt, že chybějí důkazy pro pomalou a postupnou erozi mezi vrstvami sedimentů. Tento článek zkoumá důkazy toho, zda celý sled sedimentárních vrstev byl ještě měkký během následného ohýbání a zda strata postihlo jen omezené rozlamování. Tyhle horninové vrstvy by měly popraskat a drobit se, pokud by usazenina nebyla ještě relativně měkká a vláčná.

Pevná hornina popraská, je-li ohýbána (Obrázek 1)

Potopa_obr 1-popraskaná hornina_0.jpg

Je-li pevná, tvrdá hornina ohýbána, vždy se rozlomí a praskne, protože je křehká. (obrázek 1) Hornina se ohne jen tehdy, je-li ještě měkká a vláčná, jako hrnčířská hlína. Pokud hlínu necháme vyschnout, není už vláčná, nýbrž tvrdá a křehká, takže každý pokus o její ohnutí způsobí, že popraská a rozdrobí se.  Když voda ukládá sedimenty do vrstvy, trochu vody zůstane a je zachycena mezi zrny sedimentu. Mezi zrny sedimentu mohou také být částečky jílu. Když jsou další vrstvy sedimentů ukládány na vzniklé uloženiny, tlak stlačí částečky sedimentu blíže k sobě a vytlačí většinu vody. Vnitřní teplo země také může odstranit vodu ze sedimentu. Jak vrstva sedimentu vysychá, chemikálie, které byly ve vodě a mezi částečkami jílu, se mění v přírodní tmel. Tento tmel mění původní měkkou a mokrou vrstvu sedimentu ve tvrdou, křehkou horninovou vrstvu.

Tento proces, technicky známý jako diageneze, může být neuvěřitelně rychlý. Je doloženo, že proběhl během hodin, ale většinou trvá dny či měsíce, což záleží na převládajících podmínkách. Netrvá miliony let, ani v dnešních pomalých a postupných geologických podmínkách.

Zvrásnění celých sledů strat bez rozlomení

Příklady ohnutých horninových vrstev (obrázky 2-4)

Obrázek 2. Hranice mezi kaibabskou plošinou a méně vyzdviženými východními kaňony se vyznačuje velkou schodovitou vrásou zvanou východokaibabský průhyb.

Obrázky 3 a 4. V několika postranních kaňonech jsou k vidění tyhle zvrásněné vrstvy sedimentů. Všechny tyhle vrstvy musely být měkké a vláčné v téže době, aby mohly být zvrásněny bez rozlámání. Zvrásněné tapeatské pískovce můžeme vidět v kaňonu Carbon a zvrásněné vrstvy muavských a redwallských vápenců můžeme vidět podél potoka Kwagunt (Obr. 4).

Potopa_vrásy_0.jpg

Potopa_obr 3-kaňon Carbon_0.jpg

Potopa_obr 4-potok Kwagunt_0.jpg

Obrázky poskytl Dr. Snelling

Sled usazeninových vrstev ve stěnách Velkého kaňonu o mocnosti 1500 m ční vysoko nad úroveň současného moře. Pohyby země v minulosti vytlačily tenhle sedimentární sled do tvaru kaibabské plošiny. Avšak východní část sledu (na východě Velkého kaňonu a v oblasti Mramorového kaňonu v severní Arizoně) nebyla vytlačena tak vysoko a je asi o 762 m níže než kaibabská plošina. Hranici mezi kaibabskou plošinou a méně vyzdviženými východními kaňony tvoří velká schodovitá vrása zvaná východokaibabský průhyb (obrázek 2).

Tyhle zvrásněné sedimentární vrstvy můžeme vidět v několika postranních kaňonech. Například zvrásněné tapeatské pískovce můžeme vidět v kaňonu Carbon (obrázek 3). Všimněte si, že tyhle vrstvy pískovce byly ohnuty o 90° (do pravého úhlu), avšak hornina nebyla na vrcholu vrásy rozlámána. Podobně jsou zvrásněné vrstvy muavských a redwallských vápenců k vidění podél blízkého potoka Kwagunt (obrázek 4). Ani zvrásnění těchto vápenců nezpůsobilo jejich rozlámání či popraskání, jak by se dalo očekávat u starých křehkých hornin. Jednoznačným závěrem je, že tyhle vrstvy pískovců a vápenců byly všechny zvrásněny a zohýbány, pokud byly usazeniny ještě měkké a vláčné, velmi brzy poté, co byly uloženy.

Zde spočívá nepřekonatelné dilema pro uniformitariánské geology. Ti tvrdí, že tapeatský pískovec a muavský vápenec byly uloženy před 500-520 miliony let; redwallský vápenec před 330-340 miliony let; pak kaibabský vápenec na vrcholu tohoto sledu (obrázek 2) před 260 miliony let. Nakonec byla vyzdvižena kaibabská plošina (před zhruba 60 miliony let), což způsobilo zvrásnění. To představuje časové rozpětí asi 440 milionů let mezi prvním uložením a zvrásněním. Jak mohly být tapeatský pískovec a muavský vápenec stále měkké a vláčné? Nerozlámaly by se a nerozdrobily, kdyby byly zvrásněny 440 milionů let po uložení?

Běžné vysvětlení zní, že pod tlakem a v žáru pohřbívání byly vytvrzené vrstvy pískovce a vápence ohýbány tak pomalu, že se chovaly jako pružné hmoty a tedy se nerozlámaly. Avšak tlak i žár by byly způsobily znatelné změny v nerostech těchto hornin, jasné známky metamorfózy. Takové přeměněné nerosty či rekrystalizaci způsobenou takovým pružným chováním však v těchto horninách nepozorujeme. Pískovec i vápenec ve vrásách jsou identické s jinými sedimentárními vrstvami.

Jediným logickým závěrem je, že ona prodleva 440 milionů let mezi uložením a zvrásněním nikdy neexistovala! Naopak, sled tapeatských a kaibabských strat byl uložen rychle za sebou v prvních etapách globální kataklyzmatické Potopy, jak to popisuje kniha Genesis, a pak následovalo vyzdvižení kaibabské plošiny v posledních měsících Potopy. Pouze tato teorie vysvětluje zvrásnění celého sledu strat bez znatelného rozlámání.

Závěr

Uniformitariánští geologové tvrdí, že desítky tisíc stop vrstev usazenin obsahujících fosilie byly ukládány více než 500 milionů let. Naproti tomu globální kataklyzmatická Potopa popsaná v Genesis 7-8 vede geology-kreacionisty k víře, že většina těchto vrstev byla uložena za pouhý rok. Takže během Potopy bylo navršeno mnoho různých strat v rychlém sledu za sebou.

Ve stěnách Velkého kaňonu můžeme vidět, že celý vodorovný sled usazeninových vrstev byl zvrásněn bez rozlámání, prý 440 milionů let poté, co byly uloženy tapeatské pískovce a muavský vápenec a 200 milionů let poté, co byl uložen kaibabský vápenec. Jediný způsob, jak vysvětlit, jak mohla být tahle pískovcová a vápencová lože zvrásněna jako kdyby byla stále vláčná, je konstatovat, že byla uložena během Potopy podle Geneze, pouhé měsíce předtím, než byla zvrásněna. Evoluční vysvětlení operující s dlouhými věky nejsou s to přiměřeně vysvětlit tyto jevy.

V téhle zvláštní sérii o geologii jsme ukázali, že když přijmeme Potopu popsanou v Genezi 7-8 jako skutečnou událost v historii země, zjistíme, že geologické důkazy jsou zcela v harmonii se Slovem Božím. Jak vody oceánů zalévaly kontinenty, pohřbívaly rostliny i zvířata v rychlém sledu. Tyhle rychle uložené vrstvy usazenin pokryly rozsáhlá území a uchovaly fosilie mořských tvorů ve vrstvách, které jsou vysoko nad současnou úrovní moře. Písek i další usazeniny v těchto vrstvách byly unášeny na dlouhé vzdálenosti od svého zdroje. Ukázali jsme, že mnohé z těchto sedimentárních strat byly ukládány rychle za sebou, a jen proto se mohly zvrásnit a ohnout, aniž došlo k pomalému dlouhodobému vymílání materiálu (erozi) mezi vrstvami.

Jak bychom očekávali, důkazy v Božím stvořeném světě zcela souhlasí s tím, co čteme v Božím Slově Bibli. „To hlavní ve tvém slovu je pravda, všechny tvoje soudy jsou spravedlivé, platné věčně“, říká nám žalmista (Žalm 119:160).

A co dál?

Biblické příběhy jsou spolehlivé bez výjimky – od stvoření člověka z prachu země po celosvětovou Potopu až k příchodu Ježíše Krista. Pouhé čtení důkazů však nestačí. Poselství spásy zaznamenané v biblických příbězích je rovněž pravdivé, a Bůh chce, abychom přijali tento dar spásy, který nám svobodně nabízí.

Jak odpovíš?

Evangelium Ježíše Krista (odkaz na evangelium).

- Další obsáhlé pojednání o důkazech, které svědčí o existenci stvořitele, naleznete v článku Fakta, která svědčí pro stvoření - ne evoluci.