Filozofické argumenty pro existenci Boha

01.12.2011 13:19

Nyní prozkoumáme filozofické argumenty, které ukazují na existenci Boha. V článku "Vědecké důkazy existece Boha" se pak zabýváme důkazy nefilozofického charakteru - tedy vědeckými důkazy.

Kosmologický důvod

Protože je zde vesmír, stvoření, potom musel být zapříčiněn něčím jiným než sám sebou. Příčina, že stvoření je, stojí vně. Zákon příčiny a následku říká, že každý konečný, ohraničený jev je zapříčiněn něčím z vnějšku, nikdy ne sám sebou. Tento důvod má dva stupně. První stupeň je, že vesmírné stvoření muselo být od svého prvopočátku zapříčiněno. Druhý stupeň je, že vesmírné stvoření potřebuje udržující příčinu v každém i tomto okamžiku, aby existovalo. Tedy:

1. stupeň - Vesmírné stvoření bylo od svého prvopočátku zapříčiněno:

Tento důvod nám vlastně říká, že vesmírné stvoření je omezeno už v tom, že mělo počátek, a že bylo zapříčiněno z vnějšku. To se dá shrnout do třech bodů:

  1. Vesmírné stvoření má počátek

  2. Cokoliv, co má počátek, muselo být zapříčiněno vnější příčinou, nikdy ne samo sebou.

  3. Proto, vesmírné stvoření bylo zapříčiněno něčím jiným než samo sebou, a tou vnější příčinou je Bůh.

Př:   Robert Jastrow, zakladatel Goddardova Institutu pro Vesmírné Studie podléhající NASA řekl:

"Můžeme mít dobré vysvětlení potvrzující explozivní narození našeho vesmíru, ale i kdybychom jej měli, věda nemůže najít vysvětlení proč a jak k němu došlo. Vědecké úsilí vysvětlit historii vesmíru končí v prvotním momentě jeho stvoření."

2. Druhý stupeň důkazu Boha, že vesmírné stvoření potřebuje udržující příčinu v každém i tomto okamžiku, aby spojitě existovalo:

Něco tento vesmír udržuje v existenci, aby všechno se vším, tedy i s námi nezmizlo z existence, prostě, abychom se nevypařili. Vesmírné stvoření potřebuje jak počáteční příčinu zrodu, tak i udržující konzervační příčinu, oba stupně. Nejzákladnější otázka je - Proč je zde něco, když by tu také nemuselo nic být? Tak tedy:

  1. Konečné, měnící se objekty existují. Například já. Musím existovat, abych mohl popřít, že existuji, takže jsem, i kdybych to popíral. Naše existence je proto mimo naší vůli.

  2. Každý konečný, měnící se objekt musí být zapříčiněn něčím jiným. Jestliže je objekt konečný, musí podléhat změně, proto nemůže existovat svébytně a nezávisle.

  3. Nekonečná řada historických sestupných příčin je nesmyslná. Nemůžeme donekonečna odůvodňovat, že vznik tohoto konečného měnícího se objektu byl zapříčiněn tímto konečným měnícím se objektem, a ten zase tamtím, a tak dále. Tato logika ale odkládá vysvětlení do historického nekonečna. Proto nakonec ten, kdo odmítá existenci Boha, musí dojít k objektu, který by byl příčinou své existence, a současně, v témže momentu, by byl následkem této příčiny.

  4. Proto zde musí být prvotní nezapříčiněná příčina každého konečného měnícího se objektu který existuje. A tou je v tomto argumentu Bůh.

Řekli jsme si tedy, že vše, co existuje, je zapříčiněno něčím jiným. Pokud tento řetězec příčin není nekonečný, potom existuje jedna příčina, která existuje sama od sebe a neodvozuje svoji existenci od čehokoli jiného. První příčina je potom Bůh. Někteří prvotní příčinu vzniku světa nazývají náhoda, někteří “Velký třesk”, někteří ještě jinak. Pro teistu je tímto inteligentní bytost - protože to, co kolem nás existuje, má inteligentní uspořádání. Když hovoříme o inteligentní bytosti,, dostáváme se k dalšímu důkazu.

R. Zacharias hovoří o slovníku a tiskařském lisu. Hovoří o tom, že:

„Žádný člověk plně při smyslech by nikdy nevěřil tomu, že slovník vznikl díky výbuchu v tiskařském lisu. Každý vymyšlený produkt v lidské praxi ukazuje na svého autora či tvůrce. Tento argument je doslova i přeneseně starý jako hory. Proto nezáleží na tom, jak hlasitě intelektuálská obec křičí „náhoda“. Dosud nebyli schopni překonat strašlivé prázdno determinismu (nutné příčinné podmíněnosti) a končí tím, že předkládají promyšlené argumenty proti promyšlenému plánu“.

Teleologický - je odvozený z účelového projektu

Tento důvod poukazuje na inteligentního projektanta vesmíru, protože vesmír se vším co obsahuje je vysoce organizovaný, má svůj řád.

Shrňme to do následujících třech bodů:

  1.    Všechny projekty vyžadují projektanta.

  2.    Vesmír je nejdokonalejší organizovaný projekt jaký známe.

  3.    Proto, musí existovat nejdokonalejší Projektant vesmíru.

Kdykoliv vidíme nějaký organizovaný projekt, i to nejprimitivnější dílko, tak bezpochyby předpokládáme, že původcem je inteligence se smyslem pro organizovanost, řád a účel. Hodinky vyžadují hodináře; budovy vyžadují architekty; obrazy vyžadují malíře; a zakódované zprávy třeba jen písmem vyžadují inteligentní odesílatele. Tímto způsobem uvažujeme všichni, protože to tak v naší zkušenosti vždycky bez výjimky funguje.

Jistě, čím je významnější projekt, čím je organizovanější, tím je dokonalejší a schopnější projektant, výrobce, nebo stavitel. Klasická argumentace je, že bobři nepostaví takovou přehradu jako lidé, a tisíce opic bušících do klávesnic psacích strojů nenapíší Hamleta, zatímco Shakespeareovi se to podařilo napoprvé. Čím je projekt složitější, tím více je k jeho uskutečnění zapotřebí inteligence, umu, tedy práceschopné "energie".

Největším dílem, nebo projektem vesmíru je člověk. Projektantem člověka musel být někdo kdo je větší než člověk. Někteří lidé operují proti tomuto argumentu náhodou. Tvrdí totiž, že když se hází kostky, tak se jakákoliv kombinace může vyskytnout. Toto však není přesvědčivá námitka z několika důvodů.

  1. Neargumentujeme z pozice náhody, ale z pozice projektu o kterém ze zkušenosti víme, že za ním vždy stojí inteligence a ne náhoda.

  2. Věda stojí na pilířích opakovaného pozorování a měření, nikdy ne na základě náhody, proto tato námitka není ani vědecká.

  3. I kdyby náš důvod nevycházel z účelového projektu, ale z náhody - tedy z počtu pravděpodobnosti, potom by pravděpodobnost jenom potvrdila, že vesmír potřebuje projektanta a stavitele. Pravděpodobnost pro náhodně se vytvořivšího člověka je tak nízká, tak lnoucí k nule, že se ani nedá vypočítat.

Ukažme si teleologický princip na následujícím příkladu: „Představme si skupinu mimozemských vědců, kteří přistanou na Zemi a nikdy předtím neviděli hodinky. Tento nový vynález je pro ně záhadou a zevrubně ho zkoumají z hlediska materiálů, ze kterých se skládá: zjišťují jeho hmotnost, velikost, tvar a pohyby ozubených koleček a dalších součástí. Když s tím skončí, budou vědět, co ten neznámý předmět představuje? Ne. Ani nejdůkladnější rozbor na fyzikální a chemické rovině nemůže odhalit, že jde o předmět vyrobený proto, aby ukazoval čas. Určujícím principem je tedy funkční princip, podle kterého jsou materiální součástky uspořádány – něco, co nelze objevit na fyzikální rovině.“

Thaxton tento princip aplikuje i na organické (živé) struktury. „Abychom mohli pochopit organické struktury, nesmíme brát v úvahu jenom fyzikální a chemické složky, ale také – a to je nejdůležitější – funkční princip či účel, podle kterého jsou tyto složky uspořádány.“ Autor poté tento princip aplikuje na molekulu DNA. Cituje Polányiho, který tvrdí, že pořadí bází v DNA nesouvisí s chemickými a fyzikálními silami v molekule DNA, je na nich „nezávislé“. To znamená, že toto pořadí není určováno žádnými inherentními (vnitřně spjatými) fyzikálními silami. Thaxton na toto tvrzení navazuje a hovoří o tom, že „připisovat zprávu v DNA fyzikálně – chemickým silám by bylo jako najít na pusté pláni knihu nebo počítačovou disketu a připisovat její obsah účinkům větru a eroze. Jestliže původ knih a počítačových programů vyžaduje účast rozumu, vyžaduje totéž i zpráva v molekule DNA…

Dnes můžeme již zcela určitě říci, co atomy a molekuly dělat nebudou. A tím, co dělat nebudou, je, že by samovolně tvořili složitě uspořádané struktury života – proteiny a DNA….Je tedy logické, že vznik kódu DNA vyvolala příčina, která se ve významných ohledech podobá lidské inteligenci.“ F. Rerré nazval teleologický argument jako “nejempiričtější důkaz Boha založený na premisách vycházejících z pozorování o povaze řádu, který objevujeme v přírodě.” Jedná se o analogii mezi řádem nalezeným v přírodě a řádem, který vykazují lidmi vyrobené předměty.

Axiologický důvod - odvozený z mravního zákona

Mravnost je jistá organizovanost. Z toho vyplývá, že příčina vesmíru je nejen mocná a inteligentní, ale je navíc i mravní.

Můžeme to zase shrnout do třech logických bodů:

  1. Všichni lidé jsou si vědomi objektivního mravního zákona

  2. Mravní zákon podmiňuje Zákonodárce.

  3. Proto musí být svrchovaný mravní Zákonodárce.

Příklad:   S. C. Lewis:

Každý už slyšel lidi se hádat. Někdy je nám to k smíchu, jindy jen nepříjemné; bez ohledu na to ale věřím, že se nasloucháním tomu, co říkají, můžeme něco dozvědět. Říkají věci typu: "Jakpak by se ti líbilo, kdyby něco takového někdo provedl tobě?" - "To je moje místo, já jsem přišel první." - "Nech ho být, nic ti přece nedělá." "Proč by ses tam jako první měl nacpat ty?" - "Dej mi kus pomeranče, já jsem ti taky dal." - "To nemyslíš vážně, vždyť jsi to slíbil." Takové věci říkají lidé denně, učení jako neučení, děti jako dospělí.

Ten, kdo toto vyslovuje, neříká jen to, že mu chování druhého člověka nepůsobí pražádnou radost. Dovolává se určitého standardu chování, jehož znalost předpokládá i u něho. Načež se mu velmi zřídka dostane odpovědi: "S tím svým standardem se můžeš jít vycpat." Skoro pokaždé se mu ten druhý snaží dokázat, že jeho počínání ve skutečnosti s tímto standardem v rozporu není, anebo že proto má nějakou naprosto mimořádnou omluvu. Tvrdí, že z nějakého mimořádného důvodu si právě v tomto konkrétním případě má jít ten, co si zabral místo jako první, sednout jinam, nebo že když kousek pomeranče dostal on, měly se věci docela jinak, anebo že se přihodilo něco, co ho z povinnosti dostát slibu vyvazuje. Vlastně to vypadá, jako by se oba zúčastnění dovolávali jakéhosi zákona či pravidla poctivosti, slušného jednáni, mravnosti, či jakkoli jinak tomu chcete říkat, na němž se opravdu dohodli. A tak tomu i je. V opačném případě by se spolu mohli utkat jako zvířata, ale nemohli by se hádat v lidském smyslu toho slova. Hádat se znamená pokoušet se druhému člověku ukázat, že je na omylu. A o něco takového by nemělo smysl se pokoušet, kdyby mezi vámi a tím druhým neexistovala nějaká úmluva ohledně toho, co je správné a co špatné; stejně, to by nemělo smysl říkat, že fotbalista udělal faul, kdyby neexistovala úmluva o tom, podle jakých pravidel se hraje kopaná.

Nejpozoruhodnější je však toto: kdykoli potkáte člověka, který o sobě tvrdí, že nevěří v to, že něco je správné a něco špatné, vždycky zjistíte, že mu to dlouho nevydrží. Sám snad dané slovo nedodrží, když ale slovo nedodržíte vy, bude si stěžovat, že to není fér.

Ontologický důvod

Všichni lidé na celém světě, ať jsou na jakékoliv hospodářské nebo kulturní úrovni, Ať jsou sebezapomenutější i bez kontaktu se světem, všichni máme koncepci, tedy pojetí a jakési vnímání Boha. I ateistovo popírání Boží existence stojí na jeho koncepci, na jeho pojetí Boha. I ateista zná koncepci bytí Boha, jinak by Jeho existenci nemohl popírat. Jednoduše, popřít se nedá to co neexistuje, protože o tom neexistuje nijaká koncepce - pojetí. Co opravdu není, o tom se nedá ani diskutovat, protože o tom nevíme. Nějakou koncepci Boha má každý, proto Bůh je. Jak Bůh v našem pojetí vypadá to už je jiná otázka. Deformovat však můžeme jen to co existuje v pravdivé formě. Kdyby nebyly pravé peníze, nedaly by se padělat. Naše představy i lunatické vidění, jsou jen deformace něčeho, co existuje, a je v pravdivé formě nedeformované.

Všechno, včetně Boha existuje už jen svou koncepcí. Koncepce je vždy objektivní. Mysl nemůže pojmout koncepci něčeho co není. Falešná představa zelených mužíčků na Marsu je možná jen proto, že chápeme pravdivou koncepci lidí na zemi. Mysl může pojmout jenom existující formu nebo její deformaci.

Prostudujme nyní jeden z pohledů na Boha, totiž Jeho Dokonalou Perfektní Bytost. Zase ve třech bodech:

  1. Jakákoliv dokonalost, která může být přisouzena nedokonalejší nejperfektnější Bytosti musí jí být přisouzena, jinak by to nebyla nejdokonalejší myslitelná bytost.

  2. Nutná existence je taková dokonalost, která musí být přisouzena jenom té nejperfektnější Bytosti.

  3. Proto, nutná existence musí být přisouzena jenom té nejdokonalejší, nejperfektnější Bytosti.

Ještě jednou. Nutná existence znamená, že něco existuje a nemůže neexistovat. Když přisoudíme nutnou existenci Bohu, znamená to, že je pro Boha nemožné neexistovat. Tohle je ovšem nejdokonalejší, nejperfektnější způsob existence, protože ta se nemůže rozplynout, zmizet. Ani Bůh se nemůže "odexistovat", protože je nutný a nezapříčiněný ani sám sebou, proto svébytný. Co je nezapříčiněné tak je nutné, nekonečné - protože to není omezeno žádnou příčinou, a navíc neměnné nemůže třeba růst ve znalostech nebo v umění.

David Novák