Jak jsem to mohl vůbec přežít?

30.11.2011 22:29

Když jsem se natrvalo vrátil ke své ženě Aničce, začalo pro ni opravdové peklo. Každý víkend se k nám sjížděli „feťáci“, zloději, prostitutky, a to z různých koutů republiky. Pěstoval jsem trávu a vyráběl drogy. Když mé dceři bylo třináct, všiml jsem si, že má rozpíchané ruce od injekčních jehel. Tvrdě jsem ji umravňoval, dokonce jsem ji i bil. Jednoho dne jsem kapituloval a rozhodl se všechno skončit. Naplánoval jsem si dobrovolný odchod ze života. Pokus o sebevraždu se však naštěstí nezdařil… Když dnes s lidmi o tom hovořím, mají posluchači většinou jedinou otázku: „Jak jsi to mohl ty a hlavně tvoje žena Anička vůbec přežít?“

ZAČÁTEK HRŮZ
Jako „náctiletý“ jsem se vyučil v Amati Kraslice hudebním nástrojařem. Od deseti let jsem pravidelně kouřil, a ve stejném věku se také poprvé „do němoty“ opil. V internátu jsem patřil k nejhorším, proto mne vyloučili na „svobodárnu“. To pro mne byla „zelená“ k požívání alkoholu, sexu a nevázanému životu. Napodoboval jsem „hippies“, začal jsem užívat drogy.

obrazek

ÚTĚK OD POVINNOSTÍ
S mojí přítelkyní Aničkou jsme žili „na hromádce“. Po čase se nám narodila dcera Dáša a později syn František. Pomyšlení na svatbu jsem považoval za zvrácené. Žili jsme totiž v Podkrkonoší na samotě, odděleni od civilizace, v komunitě s více lidmi stejného smýšlení, kteří z Prahy utekli za „svobodou“. Nakonec jsme se přece jenom na nátlak mých rodičů vzali. Ale stále jsem žil jako svobodný. Nestačily mi jen lehké drogy, přešel jsem na tvrdé. Tehdejší nedostupnost drog ze mne udělala vykrádače lékáren, pasáka a podvodníka i těch nejbližších – rodičů i manželky. Jezdil jsem za ní dvakrát za měsíc v době její skrovné výplaty. Svoboda, volná láska, útěk ode všech povinností mě činily pro okolí a hlavně pro mou ženu nesnesitelným.

obrazek

KULISÁKEM V PRAZE
Touha po dvouměsíčních prázdninách mě přivedla do „Divadla na Vinohradech“, kde jsem byl pár let kulisákem. Mým domovem byla Malá Strana, kde jsem žil jako „somrák“ v místních restauracích a vinárnách. Přespával jsem v parcích, nejčastěji „Na Kampě“, ale i pod mosty, někdy u přátel nebo v podnájmu. Po vyhození z divadla pro měsíční absenci jsem pracoval ještě asi tři roky v Praze a pak se odstěhoval do Karlových Varů. Tam jsem se seznámil s pěstiteli „trávy“ a výrobci drog. Pokračoval jsem v trestné činnosti, která mě přivedla v krátké době třikrát do kriminálu.

KAM HO ZAHRABEME?
Po posledním propuštění z kriminálu jsem vyhledal své přátele, kteří mi na „uvítanou“ dali jednu dávku. Přišel kolaps, přítomní slyšeli ránu po mém pádu na zem. Když vešli do koupelny a viděli, že mám otevřená ústa, vytřeštěné oči a nedýchám, jejich první reakcí bylo: „Kam ho zahrabeme?“ Naštěstí jedna dívka řekla: „Zkus do něj fouknout!“ Protože do mě tehdy „foukli“, mohu dnes psát toto svědectví.


obrazek

SETKÁNÍ S VĚŘÍCÍMI
Po mém nezdařeném pokusu o sebevraždu šel život dál. Jako signatář Charty 77 jsem dostal deset měsíců nepodmíněně. Obvinění vykonstruovala tehdejší kriminálka s StB. Ve vězení jsem měl v hlavě jedinou touhu: krvavě se pomstít jednomu z policistů, kteří mě při výslechu bili a týrali. Po propuštění jsem se hned vrátil k drogám. V té době – ani nevím jakým „osudovým“ řízením – jsem se setkal s věřícími lidmi. Vedli mě k tomu, abych hledal naději pro sebe i rodinu v Bohu. Stále jsem se však nemohl vzdát drog a alkoholu. Začal jsem se hnusit sám sobě. Vznikla ve mně touha po Bohu a zachránit dceru.

ZAVÁHÁNÍ
V té době jsem byl pozván na evangelizační shromáždění. V mé domovské restauraci mě personál „vyškolil“ – vystrojil mě bílým rolákem, vysvětlili mi, jak se správně „křižuje“ se slovy: „Ne abys nám tam udělal ostudu“. Svázali mi vlasy do culíku, sundali náušnice a na kuráž mi dali deci rumu. Já jsem jel vlakem hledat „nový život“ s Bohem. Průběhem evangelizace jsem byl doslova šokován. Spousta mladých lidí hrála na kytary moderní písničky. Lidé vyprávěli na pódiu něco o tom, jak je Bůh vysvobodil z drog a životních trablů. Když jsem tam byl již čtvrtý den, přišli ke mně tři muži a zeptali se: „Ty se stále nemůžeš rozhodnout pro Boha, viď? Jestli chceš, pomůžeme ti!“ „Nechci! Mluvili jste o svobodném rozhodnutí, a tak to nechte na mně,“ odvětil jsem. Přesto se za mne pomodlili, proti tomu jsem neprotestoval. Při cestě domů do Kraslic jsem ve vlaku prožíval zvláštní úzkost – jako bych něco velice důležitého ztratil.

VYDÁNÍ ŽIVOTA JEŽÍŠI KRISTU
Dlouho do noci jsem vyprávěl manželce, co jsem prožil. Pak skrze ni ke mně promluvil Bůh. „Už ti bude čtyřicet, měl by sis najít životní vzor. Když přijedou feťáci, tak víkend profetujete, když alkoholici, tak ho prochlastáte. Vyber si už konečně vzor, podle kterého budeš žít!!!“ Tehdy jsem vyskočil z postele a vykřikl: „Ale já už ho mám! Jmenuje se Ježíš!“ Anička si myslela, že mi přeskočilo. Dva dny jsem křičel: „Díky, Ježíši, já tě znám, já tě chci!“ Ráno jsem s obrovskou radostí naházel kartony cigaret a veškeré narkomanské nádobíčko do popelnice, strhal veškeré psychedelické halucinogenní výtvory ze stěn a nahradil je „svatými“ obrázky z půdy. Ostříhal jsem se nakrátko, oholil a zahodil náušnice. Okamžitě jsem měl odpor k cigaretám i drogám, který je ve mně dodnes. V mém životě nastaly obrovské změny. Po několika dnech nás navštívil pastor, aby především manželce vysvětlil, co se to se mnou vlastně stalo. Po třiceti minutách vydala i ona svůj život Ježíši Kristu.

ŠOK DCERY
Dcera Dáša se v té době vracela z bramborové brigády, příchod domů však oddálila o celý víkend, protože se setkala se známou partou narkomanů. Přicházela domů s očekáváním „výprasku“. Když jsem ji uviděl, objal jsem ji a řekl: „Dášenko, mám tě moc rád!“ Oslovením a mou vizáží byla šokovaná. Nato hned odešla do svého pokojíku, aby se tam vyplakala. Taková slova totiž slyšela ode mě poprvé v životě. Měsíc nato přijala i ona Pána Ježíše, za půl roku i syn František.

S TÁTOU V SLZÁCH NA KOLENOU
Mnozí lidé z „galerky“ mi nevěřili. Domnívali se, že vše hraji, abych se skrze církev, do které jsem vstoupil, dostal na západ. StB mi totiž sebrala pas. Uvěřili mi až poté, co jsem nechal spálit všechnu trávu, zničil vše, co mi připomínalo drogy a ve všem stále abstinoval. Po sedmi měsících od mého znovuzrození se k nám rozjeli na návštěvu rodiče. Nenašli nás doma. Nemohli pochopit, že jsme v neděli v církvi, že je pro nás něco „důležitějšího“ než domluvená návštěva. Tak přijeli za námi. Maminka byla překvapena naší viditelnou změnou. Kromě toho byla zahrnuta takovou láskou v církvi, že na druhý den vydala svůj život Kristu i ona. Tatínek tak učinil dva měsíce poté. Slovy se nedá popsat pocit, kdy jsem klečel v slzách na kolenou společně s tátou, kterého jsem skoro po celý život trápil jako „černá ovce rodiny“. A on klečí se mnou, vyznává hříchy a prosí Pána Ježíše za odpuštění! Rok nato odešel smířen s Bohem na věčnost. Tak se naplnilo, co říká Bible: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i dům tvůj.“

ZACHRÁNĚNÝ
Dva z mých přátel „kriminálníků“ a jedna prostitutka také uvěřili. Dodnes žijí s Ježíšem. Je mi však velice líto, že mnoho dalších lidí z „galerky“ již zemřelo. Kriminalista, který mě nejvíce bil a psychicky týral, je v důchodu. Občas se potkáme na ulici. Byl dojat, když jsem mu sdělil, že proti němu nic nemám a modlím se za něj.

Jsem vděčný, že zrovna mne Bůh zachránil. Dnes mám již čtyři vnuky a jednu vnučku. Mé velké životní přání je, aby každý člověk našel Ježíše Krista a pozval ho do svého srdce. Milí čtenáři, nebuďte tak zbabělí a nerozhodní jako jsem byl já, nečekejte na spadnutí „až na dno“, ale udělejte to hned. On na vaše „ANO, JEŽÍŠI“ stále čeká. On se za každého z nás nechal ukřižovat a pro každého z nás byl zázračně vzkříšen, abychom byli stále s ním i po naší pozemské smrti, po našem odchodu do jiného času a prostoru – na věčnost. Na zemi není nic tak důležitého, krásného a zároveň i dobrodružného jako život s Bohem. Díky Bohu za to! Zkuste to s ním, nemůžete nic ztratit, ale pouze získat.
                                                                                                František Hanzlíček


obrazek


Autor textu je vedoucí misijní skupinky v Kraslicích  a organizátor letních párty „Try & Play“ v Kraslicích. Kontakt na autora: e-mail:, tel.:737 177 447

(toto je kopie evangelizačního letáku S33, který vydala BTM)