Je křesťanská víra v Boha omezením svobody?

02.12.2011 00:39

"Člověk je svobodný hřešit, ale není svobodný nehřešit."

Brian Edwards

Křesťanství vs. Svoboda

Mnoho lidí se celkem oprávněně obává o jakýkoli vnější zásah do jejich soukromí, do oblasti “kde si mohou dělat, co chtějí.” Je třeba říci, že Ježíš si skutečně činí nároky na náš život, že křesťané si nemohou dělat, co chtějí, že víra v určitém slova smyslu znamená omezení.

Znamená to ale, že skutečně nemají svobodu? Pokud ano, potom svoboda znamená, že si mohu dělat podle svého uvážení, co chci, a že nikdo nemá právo mi do toho zasahovat. Je to ale skutečně tak jednoduché? Zkuste si představit společné bydlení s někým, kdo by si takto svobodu vykládal. Asi byste to s ním moc dlouho nevydrželi. Najednou vidíme, že svoboda bude znamenat něco jiného než dělat si „co chci“. Položte si následující otázku - pojmenujte jedinou činnost, kterou děláte a v které vás nic a nikdo neomezuje. Dovolím si tvrdit, že takováto činnost ve vašem životě neexistuje. Ať se mi to líbí nebo ne, jsem vždy něčím nebo někým omezován.

Z tohoto faktu se vymykají snad pouze naprostí diktátoři, které ale omezuje všepřítomný strach z těch, kterým neomezeně vládnou. Je zajímavé, že v určitých krizových situacích pak skutečnost vlastního omezení docela vítám, protože mohu říci, že “on za to může”. Třeba špatný učitel, šéf, nesprávně sepsaný zákon nebo norma, vláda, ale třeba i okolnosti. A velmi často to tak skutečně je - “on za to skutečně může”. Nejedná se tedy o jakousi výmluvu. Říci, že svobodný budu tehdy, když mne nic a nikdo nebude omezovat, je tudíž iluzivní a neuskutečnitelná touha.

Navíc to ve skutečnosti ani nechceme, protože buď nejsme často schopni unést zodpovědnost za všechny svoje volby nebo potřebujeme nějakého šéfa, učitele, nadřízeného, rádce, který nám na jednu stranu řekne co a jak, na druhou nás více či méně omezí. Otázka tedy nestojí, zda omezení ano nebo ne - ta tu vždy budou. Přesnější otázka je, jaká omezení ano či ne. Pokusím se svoje tvrzení ukázat na českém příkladu. V Lidových novinách 20. prosince 2001 vyšel rozhovor z laureátem Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2001 Josephem Stiglitzem.

Stiglitz hovořil o tom, že "Česko se dostalo do učebnic jako odstrašující příklad. Privatizaci v České republice ekonomové studují proto, aby se dozvěděli, jak se věci nemají dělat, protože privatizace bez řádného dohledu nad podniky vede k tunelování, místo aby vytvářela bohatství.“ Stiglitz hovořil o tom, že když do Česka přijel v dubnu 1997, kdy pracoval pro Světovou banku, tak zjistil on a jeho kolegové ve světové bance, že takzvaný "český zázrak" není až takovým úspěchem, jak tvrdila reklama, a to proto, že podniky nefungovaly podle přísných pravidel. Na otázku, aby srovnal Česko a Slovinsko v otázce privatizace potom Stiglitz odpověděl, že rozdíl je obrovský. „Kontrast v přístupu slovinské vlády a v přístupu pana Klause by nemohl být větší. Slovinci jsou velmi úspěšní, protože privatizují postupně na základě pevného právního rámce, což je podmínkou úspěšné transformace. Jsou také velmi odmítaví k tomu, čemu říkám kovbojský kapitalismus.“ Pokud budete hledat důvody, proč mnoho podniků v Čechách bylo vytunelováno, tedy důvody českého „kovbojského kapitalismu“, potom jedním z  důvodů je možná výchova, druhým, a řekl bych mnohem větším, jsou nedokonalé zákony, popř. nevymahatelnost práva.

Pro někoho možná paradoxně zákony ve fungujících ekonomikách jsou dost striktní. Jenže soudný člověk jejich omezení vítá, protože nakonec zjišťuje, že paradoxně právě skrze jejich represivní moc může přijít svoboda. Pokud nebudu nikým a ničím omezován, začnou platit nutně zákony silnějšího či drzejšího, kdy jediným omezením je síla protivníka - což jsme si v Čechách mohli docela dobře okusit právě skrze privatizaci. Zcela jinak se na omezení budeme dívat, pokud jim začneme říkat třeba striktní pravidla hry – která právě v kontextu privatizace neexistovala. Když se zamyslíme nad jedním z důvodů, proč lidé mají tolik rádi hry, zjistíme, že je to především proto, že se dotýkají alespoň zčásti jakéhosi ideálního světa, v němž platí zákony pro všechny stejně. Protože podobnou zkušenost nemáme ze světa kolem nás, můžeme to poznat alespoň na hřišti. Většinou je hřiště odděleno od “normálního světa”, aby se na něm mohlo odehrávat něco ze světa ideálního, kde platí pravidla. Běda, když někdo tato pravidla poruší! Přece nejsme v “běžném životě”! Nebo jinak řečeno - běda, když někdo nepřijme omezení - “nesvobodu” - danou pravidly. Na těchto příkladech jsme viděli, že spojovat svobodu s “cochcárnou” je nepochopení toho, co myslíme slovem svoboda. A to neplatí jen v křesťanství, ale i ve zcela běžném životě.

Pokud hovoříme o omezeních v křesťanství, můžeme se na ně dívat jako na určitá pravidla hry pro tento život, která nakonec stejně každý od někoho nebo něčeho přijímáme. Otázkou je, zda tato pravidla hry, jak nám je zaznamenává Bible, a která mohou být věřícímu ukazována skrze vztah s osobou Ježíše Krista, jsou lepší než jiná. Pokud vycházíme z toho, že Bůh není, pak asi lepší nejsou. Pokud nás stvořil Bůh, pokud je Bible Bohem inspirovaná - jak jsme o tom hovořili v předchozích kapitolách, pak tento Stvořitel asi bude vědět nejlépe, jaká pravidla hry svému stvoření dát.

V křesťanství je svoboda o tom, že si sice nedělám co chci, ale zároveň nedělám, co nechci. A mám za to, že potom druhém touží mnoho lidí, a že to zároveň mnohem lépe vystihuje, co znamená svoboda. K tomu, abych nemusel dělat, co nechci, dává křesťanovi sílu Bůh. Jiným pohledem na svobodu může být skutečnost, kdy se jedná o schopnost nejednat automaticky. Tedy pokud mi někdo jednu vrazí, nevrátit mu stejnou měrou. Pokud mě někdo nenávidí, milovat ho, pokud všichni kradou, nekrást...atd. Automatické je vracet stejnou měrou, dělat to, co všichni dělají. To ale není svoboda, ale je determinismus - tedy určité naprogramování. A právě křesťanství přichází s čímsi zcela opačným - s myšlenkou vymanění se z těchto kol automatismů.

David Novák