Lucka - Jak si mě našla Pravda ve chvíli, když jsem Ji už nehledala…

30.11.2011 20:15

Já sama jsem pravdu hledala dlouho, a pak se mi dala sama najít ve chvíli, kdy jsem ji už nehledala. Vyrůstala jsem v silně ateistické rodině, kde se razilo heslo "žádnej pámbíček ti nikdy nepomůže/neexistuje/na světě se musíš postarat sama" etc. Prožila jsem spokojené dětství, učení mi šlo samo, měla jsem spoustu kamarádů, takže jsem nikdy nějaký hlubší smysl života nehledala. Vždy jsem věřila v nějaký princip, který nám řídí naše ubírání, dává nám určitá znamení, dokonce jsem svůj život řídila určitými pravidly a každodenními „rituály“, které, když proběhly jinak, mi třeba pokazily písemku. Ovšem odmítala jsem jakéhokoli boha, osud, karmu, cokoli. To mi k životu stačilo. Zlom nastal po maturitě, když jsem nastoupila na Fakultu veterinárního lékařství v Brně. Mojí představou smyslu bytí bylo vždy jakési naše poslání, nějaký náš úkol na tomto světě, ke kterému nás ten princip vede, když ho necháme. Tím mým posláním mělo být zachraňovat a pečovat o zvířata, vždy jsem to tak cítila. Při studiu se mi ale tato iluze zbortila, doslova. Během dobrovolné praxe u veterinárního lékaře jsem zjistila, že tohle není práce pro mě, že jde o jiné věci, než jsem si myslela. Škola mě proto přestala bavit, přestala jsem se učit, i moje vztahy s tehdejšími spolužáky byly špatné. Horší však bylo, že jsem si uvědomila ztrátu svého poslání, svého smyslu života. Začala jsem přemýšlet, hledat, ptát se. Hledala jsem hlavně na východě a u velkých filosofů, v myšlenkách jsem tíhla k volnomyšlenkářství Alexandra Supertrampa, četla jsem o reinkarnacích, o Krišnovi, o Buddhovi, poslouchala jsem metal a sympatizovala s pohanskými kmeny. Nic mi nedokázalo odpovědět na moje otázky, uspokojit mysl, řekla jsem si, protože jsem tak byla vychovaná, že žádnej z těch pámbíčků prostě opravdu neexistuje, a nechala jsem to být.


Ten rok zrovna otevírali na ČZU nový obor. Jelikož jsem se o canisterapii a vodící psy během studia na veterině začala zajímat, tak jsem si podala přihlášku. Uvnitř jsem cítila, že sem prostě "musím"! Na školu jsem v říjnu nastoupila a konečně jsem měla pocit, že žiju naplno. I nadále jsem ale občas po nějaké knížce šáhla, ale vždy to skončilo stejně, navíc jsem se v Praze cítila dobře, otázky ustaly, přišli noví přátelé, přestala jsem hledat.


Během zkouškového jsem občas přes víkend zůstala v Praze, abych se v klidu učila. Seděla jsem u skript na pokoji, když jsem z ničeho nic doslova "dostala" myšlenku ´Co si asi myslí ostatní lidé o smyslu života?´ A tak jsem do internetového vyhledávače zadala heslo „smysl života“ a otevřela první vyhledaný odkaz. Stránka vypadala dostatečně hloubavě, a bylo mi hned jasné, že autor je křesťan. HAHÁ, tak ukaž hochu, začala jsem se pro sebe smát. Úsměv mi ale na rtech začal postupně mrznout a mizet, když jsem postupně dostávala odpovědi na otázky, které jsem myslela, že už řešit nebudu, protože řešení neměly. Tady byla ale jasná a rozumná fakta, jedna věc zapadala do druhé, a celé to fungovalo! A hlavně: poprvé jsem měla pocit, že čtu o věcech, které se týkají mě. Popření evoluční teorie, důkazy pravdivosti Bible a – oběť Ježíše Krista. Jeho roli v křesťanství jsem nikdy pořádně nepochopila a najednou by mi měl být zachráncem? Považovala jsem se za dobrého člověka, ale až Ježíš mi ukázal, že mám své chyby. Dlouho jsem odmítala sama sobě přiznat, že věřím, že je to tak, přece nemůžu věřit něčemu, čemu jsem se celý život smála?!


Našla jsem na internetu video, svědectví chlapíka, který zažil klinickou smrt. Žil podobně jako já, ale od toho zážitku miloval Ježíše Krista a začal žít nový život. Na konci videa říkal, jak může Ježíš stát součástí mého života, ale v tu chvíli už nemluvil on, ale přímo ke mně promlouval Ježíš, cítila jsem Jej všude kolem sebe, rozbušilo se mi srdce, zaklapla jsem notebook a utekla z pokoje.


Trvalo mi pak snad ještě snad týden, než jsem překonala strach a Ježíše přijala jako milujícího Spasitele. Všude, kam jsem šla, jsem Jej cítila, pořád jsem Jej vnímala, Jeho utěšování Neboj se, udělej to, bude to dobré…Bála jsem se blesků nebo nějakého zemětřesení či snad že se mi Ježíš zjeví a bude mi před obličejem mávat stigmaty…Nic z toho se nestalo, ale uklidnila jsem se.


No a pak jsem se začala scházet s křesťany, abych naplno pochopila, co se stalo a že je to to nejlepší, co se mi stát mohlo. Hlavně jsem poznala, že je Bůh živý a že to není ta přišroubovaná socha na kříži.

Můžu Vám předložit tisíc argumentů, můžu Vám odpovědět na spousty otázek, na spousty samozřejmě odpověď neznám, ale tohle je něco, co jsem sama prožila, a tohle mi už nikdo nevezme. Křesťankou jsem rok a na to, co jsem s Bohem prožila, je jakýkoli argument prostě krátký...:)