Naděje i v nemoci

01.12.2011 12:30

obrazek

Když jsme se s Pavlem brali, byli jsme mladí, zdraví a plni romantických plánů. Život byl pro nás krásným dobrodružstvím. V době, kdy Pavel dokončoval studium na medicíně, se nám narodila dcera Dagmara. Bylo to velice hezké, milé dítě, na které jsme byli patřičně hrdí. Co bychom si ještě mohli přát.

Už od dětství jsem se bála, abych nějak vážně neonemocněla. Najednou bylo ale všechno jinak. Bylo mně čtyřiadvacet a mé dceři čtyři měsíce, když jsem onemocněla. Po několika měsících vyšetřování jsem slyšela slova, kterých se lidé tolik obávají: „Jste vážně nemocná. Máte vzácně se vyskytující nádorové onemocnění, jehož příčina i léčba je zatím neznámá. Zkusíme vás ozářit a podat chemoterapii. Prognóza je nejistá – může se také jednat jen o několik týdnů života.“ Myslela jsem si, že to všechno snad nemůže být pravda.

Hledám pomoc
Když je člověk nemocný, má jen jedno přání – být opět zdravý. Pomoc jsme hledali všude, kde se dalo. Obraceli jsme se na významné lékaře u nás i v zahraničí. Postupně jsem absolvovala předepsanou chemoterapii a ozáření – stále bez očekávaného zlepšení. Řada přátel nám v dobré víře nabízela různé léčebné prostředky, které měly zaručeně pomoci. Avšak můj zdravotní stav se stále zhoršoval. S manželem jsme křesťané. Věříme, že Pán Bůh má náš život ve své ruce a že nás vede i v běžných záležitostech lidského života. Musím se však přiznat, že i když jsem věřila v Boží pomoc, přece jsem více spoléhala na pomoc lidskou. Jednoho dne jsem četla v Bibli v knize proroka Jeremjáše tato slova: „Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu.” Tato slova mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Najednou se mně otevřely oči a já poznala, že problém nebyl v Pánu Bohu, ale ve mně a mém přístupu k nemoci. Věřila jsem Bohu jen napůl. Více jsem doufala v člověka, a proto pro mne Bůh nemohl nic udělat. Prosila jsem Boha o odpuštění a rozhodla jsem se podřídit jeho vůli s tím, že On povede můj život tím nejlepším směrem. Byla to zvláštní chvíle, ve které jsem pocítila Boží dotek a prožívala hluboký vnitřní pokoj a radost. Od té doby došlo ke skutečnému zlomu. Už jsme to nebyli my, kteří horečně hledali největší lékařské kapacity, ale Pán Bůh sám nám začal posílat do cesty lékaře, kteří měli určité zkušenosti s touto nemocí. Navrhli léčbu, kterou jsem v důvěře v Boží pomoc podstoupila. Během několika měsíců se můj zdravotní stav výrazně zlepšil. Nesmím však opomenout to nejdůležitější: každá léčba byla provázena modlitbami – mými, mé rodiny a mnoha dalších věřících lidí.

Skutečný zázrak
Od vypuknutí mé nemoci již uběhlo více než třicet let. Během této doby jsme zažili v naší rodině mnoho zázraků. Zmíním se o jednom z nich. Jednoho dne, bylo to asi sedm let od začátku nemoci, jsem se začala cítit velmi podivně. Při vyšetření na onkologii mně lékařka sdělila, že se jí něco nezdá. Vypadá to, že je v děloze velký nádor nebo cysta. Při podrobnějším ultrazvukovém vyšetření na gynekologii mně jiná paní doktorka, která nic o mé situaci nevěděla, klidně oznámila: „Je to dvacátý týden těhotenství, tady vidím ručičky, nožičky.“ To byla skutečně šokující zpráva. Nikdo nemohl uvěřit, že jsem v jiném stavu. Vždyť v důsledku narušené hypofýzy vlivem onkologického onemocnění už několik let hormonální funkce takřka nefungovaly. Bylo to na jedné straně radostné zjištění, ale na druhé straně jsme věděli, že právě v prvních měsících těhotenství jsem brala chemoterapii a bylo také provedeno rentgenové vyšetření břicha. Zpětně jsme si uvědomili, že rentgenolog i zkušený internista přehlédli na rentgenových snímcích známky svědčící pro těhotenství. Bylo nám řečeno, že pravděpodobnost, že se dítě narodí zdravé, je minimální. Naopak se dá předpokládat, že se u dítěte nějaký orgán vůbec nevyvine nebo bude poškozený. Společně s manželem jsme poklekli k modlitbě a prosili o Boží pomoc a vedení. Od modlitby jsme oba vstali s vnitřním ujištěním, že si dítě necháme a přijmeme je takové, jaké bude. Cítili jsme, že nemáme právo nechat těhotenství ukončit.

obrazek

Za čtyři měsíce a osm dní od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o svém těhotenství, se narodil náš syn. Vážil 4,25 kg a byl na tom lépe než děti zdravých matek. Racionálně uvažující lékaři při velmi podrobném vyšetření našeho syna neshledali sebemenší zdravotní problémy a s dojetím tento neobvyklý případ označili jako „zázrak“. Nedávno oslavil náš syn své třiadvacáté narozeniny a úspěšně dokončuje studium na vysoké škole. Pamatuji si na dobu, když jsem se modlila, abych se dožila aspoň pěti let své dcery. Úžasné je, že mému nejstaršímu vnukovi bude již 7 let.

Naděje i v nemoci
Se svou nemocí bojuji doposud. Nedávno jsem prodělala operaci mozku – vypadalo to, že se můj život již chýlí k závěru. Nebylo to a stále to není lehké, ale mohu vyznávat, že žiji s vnitřním pokojem, který má svůj původ v Bohu a není závislý na vnějších okolnostech. Přitom jediné věci, které jsem se kdy v životě bála, bylo, abych neonemocněla závažným onemocněním. Vím, že se nemusím bát smrti, protože mám vyrovnaný vztah s Bohem. On mi odpustil mé hříchy a skrze jeho oběť na kříži jsem smířena s nebeským Otcem. Vím, že kdyby mne Pán Bůh odvolal z této země, půjdu k němu do Božího království. Mohu potvrdit, že Bůh je skutečně mocný a slavný Pán, který vyslýchá modlitby. Vyplatí se mu důvěřovat.


Lydia Smilková (převzato z webu www.btm.cz)