Nick Vujicic: Bez nohou, bez rukou...

01.12.2011 12:58

obrazek

Pozoruhodný příběh o Boží milosti

Když se narodí toužebně očekávané dítě, bývá to velká radost pro celou rodinu. Avšak ráno 4. prosince 1982 v australském Melbourne místo radosti přišel smutek. Prvorozený syn se totiž narodil bez všech čtyř končetin! Rodiče nikdo dopředu nevaroval, neměli čas se na to připravit. Ani lékaři si to nedokázali vysvětlit, sami byli zcela šokovaní! Doma se tím všichni trápili. Rodiče byli křesťané, tatínek byl pastorem místní církve. Ptali se: „Jestli je Bůh Bohem lásky, proč dovolil, aby se něco takového stalo? A zvláště oddaným křesťanům?“ Všichni si mysleli, že nebudu dlouho žít. Testy však ukázaly, že jsem naprosto zdravé dítě – až na jediný nedostatek: chybí mi ruce a nohy. Jaký život budu schopen žít? To si tehdy nikdo nedovedl představit. Pro rodiče bylo obtížné Bohu dál důvěřovat, že má všechno pod kontrolou. Stálo je to mnoho trápení, slz a bolesti, než se mu znovu naučili věřit. Položili si mnoho otázek, než se se vším vyrovnali. Bůh jim však dal potřebnou sílu, moudrost a odvahu, kterou tolik potřebovali.

obrazek

Jdu do školy
Přišel čas, kdy jsem nastoupil do školy. Škola byla pro mne skutečnou radostí, snažil jsem se žít stejný život jako kamarádi. I když jsem dobře věděl, že vypadám jinak, uvnitř jsem se cítil být stejný jako všichni ostatní. Často jsem však od okolí cítil, že jsem kvůli své fyzické odlišnosti odmítán. Někteří spolužáci mě začali šikanovat, dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat. Byly doby, kdy jsem se cítil tak špatně, že jsem do školy vůbec nechtěl jít. Jen díky povzbuzování mých rodičů jsem překonal toto těžké období. Ty, kteří mi ubližovali, jsem se naučil ignorovat. Hledal jsem si nové kamarády, většinou jsem to byl já, kdo navazoval rozhovory. Časem spolužáci pochopili, že jsem opravdu stejný jako oni. Tam byl začátek Božího požehnání. Bůh mi dal opravdové přátele!

obrazek

Proč?

Přesto jsem často upadal do deprese. Zlobil jsem se, že jsem nemohl změnit svou situaci, ani jsem z ní nemohl nikoho obviňovat. Jako malý jsem se v nedělní škole učil, že Bůh nás všechny miluje a že se o nás dokonale stará. Říkal jsem si, kdyby mě Bůh skutečně miloval, proč by mě takto stvořil? Cítil jsem se jako břemeno pro lidi kolem sebe. Čím dříve odejdu, tím to bude lepší pro všechny. Už ve věku osmi let jsem uvažoval o sebevraždě. Dnes jsem vděčný svým rodičům a své rodině, že vždy stáli při mně, aby mě utěšili a dodali mi novou sílu.

Boží škola

Díky zápasům, kterými jsem procházel během studií, do mne Bůh postupně vkládal touhu sdílet můj příběh a zkušenosti s jinými. Teprve tehdy, když se moje zápasy proměnily v požehnání pro druhé, uvědomil jsem si své životní poslání. Bůh mě chtěl použít k povzbuzení lidí, aby se naučili žít naplno, aby se dovedli vyrovnat s vlastními problémy a nikdy neztratili naději a své sny. Jak jsem dospíval, Bůh dál na mně pracoval – připravoval moje srdce na službu pro Něho. Učil jsem se ho poznávat a hledat jeho vůli. Jedna z prvních lekcí, které jsem se naučil, byla, že není všechno samozřejmé. Už ve dvanácti jsem si uvědomil, jak moc jsem toho od Boha dostal – milující rodinu, bez které bych to vše nezvládl. Proč bych si měl stěžovat? Jsou i další věci. I když se mi nevyvinuly končetiny, mám na jedné straně zakrnělé chodidlo, kterému říkám „moje malé kuřecí stehýnko“. Dřív jsem to bral jako samozřejmost, ale dnes jsem za ně vděčný. Díky jeho opoře se dokážu dobře pohybovat.

obrazek

V Božích rukou

Jak jsem dospíval, stále více ke mně promlouvalo Boží Slovo. V patnácti letech jsem Bohu odevzdal svůj život. Pocítil jsem hluboký pokoj. Pochopil jsem, že nejsem jen hříčkou osudu, že mám pro Boha cenu takový, jaký jsem. Úžasné je, že mě chce používat způsoby, které jsou u druhých nemožné.

obrazek

Můj život dnes

V posledních letech jsem se naučil být nezávislý a jsem schopen se postarat o všechny své osobní potřeby – od čištění zubů a česání vlasů až po oblékání se a péči o svou osobní hygienu, včetně holení. Pohybuji se po domě i mimo dům tak, že skáču. Hodně mi pomáhá elektrický invalidní vozík, který mohu sám ovládat. Dokončil jsem bakalářské studium v oboru finančního plánování a účetnictví. Ale mojí prvořadou touhou je záchrana lidských duší. Rád vyprávím svůj životní příběh a své osobní svědectví, kdykoliv se naskytne příležitost. Toužím hlavně oslovit mládež, proto přednáším na školách, od základních až po střední. Postupně jsem si připravil speciální program pro studenty, ve kterém diskutujeme témata, která je zajímají a jsou pro ně důležitá.

obrazek

Sny a touhy

Samozřejmě, že mám i velké sny a cíle, o které aktivně usiluji. Chci se stát ještě lepším svědkem Boží lásky a naděje. Toužím oslovit lidi po celém světě. Rád bych se dostal i do televize, kde bych chtěl vyprávět svůj příběh. Ale chtěl bych zvládnout i prostší věci. Potřebuji například upravit auto, abych mohl sám řídit. Chtěl bych napsat i knihu, kterou bych nazval: „Bez rukou, bez nohou, bez obav!“ Možná si myslíte, že jsou to nereálné sny. Já však věřím, že když máme touhu a nadšení něco dělat v souladu s Boží vůlí, určitě toho dosáhneme v určený čas. Jako lidské bytosti si v životě klademe hranice, aniž bychom k tomu měli důvod! Co je ještě horší, klademe hranice Bohu, který má neomezené možnosti.

obrazek

Slovo pro Tebe

Milý příteli, Bůh má úžasný plán i s Tvým životem. Dovol mi, abych Tě povzbudil na cestě za pravdou. Neboť Pravda nalezená v Ježíši Kristu je ta jediná, která Tě osvobodí. Jen On Ti může dát pravý pokoj, který Tě zbaví strachu a pochybností. Ať Ti Pán žehná a dá Ti Boží moudrost a sílu na Tvé cestě. To Ti přeji z celého srdce.

Přednášku Nicka z návštěvy Brna můžete zhlédnout v naší videotéce.

 

Nick Vujicic (převzato z www.btm.cz)