O ateismu

30.11.2011 12:19

Možná jste někteří četli známý výrok F. Nietzscheho „Bůh je mrtev“. Je příznačné, že tento výrok Nietzsche vkládá do úst šílenci, který přibíhá za jasného dne na tržiště s rozsvícenou lucernou a bez přestání volá, že hledá Boha. Nakonec ho nenajde a tak končí u zmiňovaného výroku. Zvláštní na tomto výroku je ale jeho kontext – hledání Boha šílencem. Vkrádá se nám totiž myšlenka, zda takovýto výrok může říci normální člověk.

Důležitější však pro nás jsou Nietzscheho předpovědi důsledků Boží smrti, kdy si jakoby uvědomuje, že jeho výrok musí nést nějaké důsledky – pokud se naplní. Tvrdil, že dvacáté století bude stoletím nejkrvavějším, a že propukne celosvětové šílenství. Je až symbolické, že tento filozof jakoby učinil první krok k naplnění svého proroctví – duševně onemocněl a zemřel roku 1900 – tedy na samotném počátku století šílenství – jak někteří naše století nazývají.

Kdosi řekl, že „Pokud je Bůh mrtev, někdo ho bude muset nahradit. Bude to megalomanie nebo erotomanie, touha po moci nebo touha po rozkoši, zaťatá pěst nebo falus, Hitler nebo Hugh Heffner.“

Pro jiné to pak byla věda. K tomu bych ale připojil jinou citaci, tentokrát Aldouse Huxleyho, který řekl, že:

věda nic nevysvětluje, čím více víme, tím fantastičtějším se svět pro nás stává a tím hlubší je okolní tma.

V podstatě celý problém „smrti Boha“ by se dal shrnout do následujícího příběhu. Jakýsi muž měl za úkol každý den ve čtyři hodiny odpoledne jít do místní továrny a odtroubit konec směny. Při své cestě míjel hodinářství, a aby směnu ukončil přesně, nikdy si neopoměl seřídit hodinky. Toho si všiml majitel hodinářského krámku a jednou, když šel náš „směnař“ kolem, majitel na něj počkal a zeptal se ho, co to vždy před jeho krámkem dělá. Pochopitelně se dozvěděl, že muž si podle jeho hodin seřizuje svoje hodinky, aby správně odtroubil konec směny. Majitel hodinářství se velmi zarazil a poté s údivem řekl, že on si seřizuje hodiny v krámě podle troubení konce směny v továrně…

Tento paradoxní příběh v podstatě vyjadřuje jádro problému. Oba muži si sice seřizují hodinky, ale nemají hodiny s velkým H, resp. žijí v mylné představě, že je mají jeden u druhého. Velmi podobně je tomu dnes např. v oblasti morálky, etiky, smyslu života.

Z. Brzezinski se v knize „Bez kontroly“ ptá, „jaký smysl má schopnost prodloužit lidský život, když mu nejsme schopni dát smysl?

Na konci našeho století se lidstvu pomyslně podařilo zabít Boha, jenže se mu nepodařilo tento „výkon“ něčím nahradit. Věci, jako etika, morálka a další, se stávají věcí názoru. Jenže už Cicero ve spise „O zákonech“ hovoří o tom, že „je šílenství se domnívat, že rozdíl mezi čestným a nečestným, morálním a nemorálním, ctností a neřestí je věcí názoru.“

Pokud se podíváme skutečně na dnešní svět, pak zjišťujeme, že popisované oblasti se skutečně věcí názoru staly. Neexistuje nic a nikdo, kdo by mohl s konečnou platností určit, co je a co není správné. F.M. Dostojevskij k tomu ústy Ivana Karamazova dodává, že pokud není Boha, je vše dovoleno. Tvrdý výrok, nicméně pouze logicky dotahující Nietzscheho teze o smrti Boha.

 

Popisovaný stav vede zhruba ke čtyřem závěrům:

  • Neznalost prvotní příčiny. Není Stvořitele, proto počátek je náhoda. Řád, kterého jsme svědky, je výsledkem chaosu. Nikdy jsme se v našich životech s něčím takovým nesetkali, nicméně je nám řečeno, že to nechápeme díky své omezenosti. Vědci přišli na to, že řád může z chaosu vzniknout.
  • Ztráta morálky. Neznamená to, že bez Boha jsou všichni nemorální a naopak s Bohem apriori morální. Jen to, že pro morálku není dostatečný základ. Co před pár lety bylo nemorální, se stává pro dnešní dobu přijatelným. Výsledkem je pak myšlení v kategoriích zákonný- nezákonný, místo morální - nemorální.

  • Absence smyslu. Stačí si zajít do obrazáren, poslouchat současnou hudbu, číst současné filozofy. Ne vše je beznadějné, nicméně převládající nálada je opuštěnost, úzkost, nuda, atd. Tito lidé kladou znepokojivou otázku, před kterou mnozí strkají hlavu do písku – jaký smysl to tu všechno má, když po pár letech zemřeme a pak nic nebude? Proč vlastně žijeme, kam jdeme, kdo nám odpoví…

  • Smrt naděje. Tato oblast úzce souvisí s předešlou. V co máme doufat, když nic není trvalé? Když Dante popisoval peklo, umístil nad jeho bránu nápis „Zanechte všech nadějí“. Skutečně – život, v kterém není naděje, resp. je naděje, která se ale může každým okamžikem zhroutit, se stává peklem – pokud to vše domýšlíme.

Pochopitelně se otevírá otázka, co s tím?

G.K. Chesterton kdesi řekl, že „pravda samozřejmě musí být zvláštnější než výmysl, protože výmysl jsme přizpůsobili sami sobě.“ Křesťanská zvěst skutečně někdy těžko leze pod kůži, protože chceme raději slyšet o možnostech dalších životů, o nic nás nezavazujících ufonech, o vrozené dobrotě člověka,o tom, že vše nakonec dobře dopadne a všichni se dostaneme do nebe, když budeme hodní, že je vlastně jedno, čemu nebo komu se věří, jen když se věří. Jenže právě díky těmto sladkým tezím si kladu otázku, zda se jedná o pravdu nebo o to, co chceme slyšet. Podle Chestertona o to druhé.

 

Bůh skrze svoje Slovo – Bibli hovoří o člověku jako o tom, kdo se od něj odvrátil, kdo zhřešil, kdo je od něj daleko. Toto bolí, jenže taková už je pravda – někdy bolí a proto ji odmítáme. Nicméně Bůh k člověku promluvil v osobě Krista, který sestoupil na tuto zem, stal se jedním z nás, nechal se ukřižovat, aby z nás sejmul vinu, odcizení před Bohem. Jinak řečeno – předložil nám nejen bolestivou pravdu o nás, ale dal nám i řešení.

Je to skutečně zvláštní – snad proto, že tuto zvěst jsme si nestačili přizpůsobit, protože je stále stejná. Zvěst o tom, že Bůh podává ruku člověku bez toho, aby si to člověk zasloužil.

Toto vše se týká smyslu života na této zemi, kterému Bůh v Kristu dává novou kvalitu. Je to i proto, že Bůh není mrtev...

David Novák