Příroda, Židé a svědomí jako důkaz Boží existence?

01.12.2011 13:55

"Není-li člověk stvořen pro Boha, proč je šťastný jedině v Bohu? Je-li člověk stvořen pro Boha, proč mu tolik vzdoruje?"

B. Pascal

Jak mi dokážeš Boha? Nikdy jsi ho přece neviděl, nemluvil jsi s ním ani ses ho nedotýkal.

Tato otázka vychází z poněkud naivního pozitivistického názoru, že skutečné je to, co si osahám, co jsem schopen pojmout svými smysly. Pochopitelně Boha jsem skutečně neviděl. Znamená to tedy, že není? Na druhou stranu musíme uznat, že řadu věcí jsme nikdy neviděli, ani jsme se jich nedotýkali a přesto jim věříme. Jsou zde totiž nepřímé důkazy, které ale mají též svoji vypovídající sílu. Například soudce většinou neviděl zločin a přesto se očekává jeho rozsudek i když “u toho nebyl”. Zrovna tak historie stojí pouze na různých svědectvích lidí, které jsme osobně nikdy neviděli a kteří vypovídají o událostech, kterých jsme se nikdy osobně nezúčastnili. Přesto jejich důkazy nezpochybňujeme. Tedy jinak řečeno - to, že s něčím nemám přímou, vícesmyslovou zkušenost, nevypovídá o skutečnosti či pravdivosti té, či oné události. Hovoříme-li o hodnověrnosti křesťanské víry, pak vycházíme ze šesti způsobů Boží komunikace s člověkem. Je to skrze:

  1. Rozum (filozoficky)

  2. Zkušenost (existencionálně)

  3. Historii (empiricky)

  4. Emoce (vztahově)

  5. Písmo (propozičně)

  6. Krista (osobně)

Všechny tyto body by měly být podrobeny kritické analýze, protože skrze všechny Bůh hovoří k člověku, skrze všechny se mu dává poznat a skrze všechny se rodí již popisovaná víra. Pokud však v této kapitole budeme hovořit o “důkazech Boha”, potom budeme hovořit na základě “doličných předmětů“ - toho, co po sobě zanechal. V tomto článku probereme pouze některé body. Ostatní jsou rozebírány v jiných článcích tohoto webu.

Příroda

První, co zde Bůh zanechal je příroda. Pochopitelně mnozí budou argumentovat, že příroda o ničem nevypovídá, že je výsledkem neosobních sil, které ji uvedly v život skrze evoluční proces. Věříme že to, co se odehrálo při stvoření nebo i to, čeho jsme svědky v přírodě dnes, není výsledkem náhody nebo chaosu ale dílem myslící bytosti.

Bible toto popisuje takto (Římanům 1:18-21):

"Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě."

V knize Římanům je řečeno, že Bůh se dal lidem poznat skrze to, když přemýšlí o jeho stvoření. Tedy jinak řečeno, příroda a vesmír jsou “doličným” předmětem“. Skutečnost, že pro někoho je toto nedostatečné a radši by chtěl zeleného anděla, který by se zjevil v okamžiku, kdy by na Boha zavolal, je věc druhá. Opět se ale naskýtá otázka, zda bychom potom ještě mohli mluvit o Bohu s velkým B.

K argumentu, že Bůh se dává poznat skrze přírodu bych rád navázal na myšlenku z první kapitoly, že filozof je člověk, který se diví a náboženský člověk je ten, kdo k údivu přináší otázku, komu bych za to vše poděkoval. Tento princip platí i o přírodě a stvoření. I zde nestačí končit u údivu nad krásou kolem nás. Je třeba pokračovat a hledat, komu bych za tu krásu řekl "děkuji". Pokud nemám, komu bych poděkoval, protože všechno kolem je jen náhoda, musí být můj svět světem nejen nevděku ale i smutku. Zrovna tak pokud je svět kolem mne výsledkem jakési neosobní energie. Zde stojí za zmínku rozdíl chápání přírody panteistou a křesťanem, kdy pro křesťana není příroda bohem, tedy tím, co by měl uctívat, ale tím, co je darem svěřeným k užívání.

Židé

Bůh hovoří o Židech jako o vyvoleném národě. Mnoho let před příchodem Krista je Izraelcům zaslíbeno, že nikdy nezmizí z povrchu tohoto světa a že se jednou navrátí do své země. V době, kdy tato slova Bůh Izraelitům řekl, nikdo nemohl tušit, co znamenají. Až dějiny nám pomohli leccos pochopit. Pokud jsme někdy přemýšleli nad Izraelem, pak se určitě jedná o jeden z nejparadoxnějších států na světě. Asi všichni budou souhlasit s tím, že se též jedná o jeden z nejčastěji skloňovaných států na světě. Zvláštní je, že se jedná o stát o velikosti 20 700km, s populací 5,5 miliónů lidí. Do roku 1948 tento stát neexistoval. Vzniká tři roky poté, co více než 6 miliónů příslušníků tohoto národa, který ale vlastně neexistuje, je povražděno. Izrael vzniká uprostřed dobře vyzbrojených arabských států, které ze všech národů nenávidí nejvíce Židy a kteří se je v několika válkách pokouší, skrze kvalitní zbrojní arsenál vymazat ze světa.

Stát Izrael definitivně přestal existovat v roce 70 n.l. po dobytí Jeruzaléma Titem (i když již tehdy to byla pouze Římské provincie). Roku 135 je na místě jeruzalémského chrámu vybudována svatyně bohu Jupiterovi a židovský stát zaniká definitivně. Židé jsou rozprášeni do všech koutů světa a všude, kam přijdou, jsou dříve či později nenáviděni a nakonec vybíjeni. Přesto prokazují neuvěřitelnou životaschopnost. Mnoho vědců, skladatelů, vynálezců se rekrutuje během dějin z tohoto neexistujícího národa a to v mnohem větší míře, než z kteréhoko-li jiného národa. Jak je možné, že národ, jehož rozloha je v poměru k jiným národům malá, hraje v současných mezinárodních vztazích tak zásadní roli? Jak je možné, že z tohoto národa vzešlo tolik lidí, kteří se zapsali nesmazatelně do světových dějin, jako třeba Rotechild, Freud, Cohn (zakladatel bakteriologie), Boas (zakladatel kulturní antropologie jako vědní disciplíny), Mendelsson, Offenbach, Mahler, Schonberg, Marx, Trockij, Chagall, Pissaro, Liebermann (zakladatel Německého impresionismu), Bergson, Buber, Heine, Mann, Einstein, Freud, Spinoza, a další? Zvláště v přepočtu na poměr Židů, je tato skutečnost v dějinách velmi neobvyklá.

Pochopitelně výčet je velmi omezený a navíc ne všichni uvedení se k židovství hlásili, přesto je zvláštní, kolik lidí ovlivňující chod dějin pocházelo z židovských kořenů. Jak je možné, že tento národ přežil nespočetná vyhlazování vrcholící holocaustem? Existuje vůbec národ, který by něco podobného byl schopen přežít? Toto je pozoruhodné zvláště na pozadí určitého židovského fatalismu, kdy Židé málokdy vystupovali jako militantní skupina - pochopitelně se vyskytly výjimky, ale nedá se to říci o tomto národu celkově. Co byla sjednocující idea, která tento národ udržela pohromadě, když touto ideou nebyla země? Někteří tato fakta vysvětlují tím, že Židé se stali odolnými právě díky neustálým problémům, které je tak zocelili, že se udrželi při životě. Jedná se o určitý argument typu “přežití nejsilnějšího”, kdy nejsilnějším se stávám díky utrpení, které mne posiluje. Toto se mi zdá nepravděpodobné, protože potom by mezi nejsilnější národy museli patřit národy, které již dávno neexistují. Utrpení tyto národy nezocelilo, ale vymazalo z povrchu země.

V otázce vlasti se v podstatě jedná o podobný jev, jako kdyby se odněkud vyjevila skupina Slavníkovců a rozhodla se, že kdesi při Vltavě opět založí svoje panství a skutečně ho přes silný odpor okolních národů založila. Nebo jako kdyby se pro stejnou věc rozhodla Sparta kdesi u řeckých hranic. Zní to nesmyslně a paradoxně, nicméně stejně paradoxní je skutečnost židovského návratu a vzniku tohoto státu.

Pokud někdo hodnotí dějiny, pak musí přiznat, že něco podobného nemá v jejich trvání obdoby. P. Johnson nazývá ve svém díle “Dějiny židů” dějiny tohoto národa dějinami světa. Možná opět namítnete - náhoda. V kontextu této kapitoly se jedná o “doličný” předmět. Bůh ve svém slově jasně říká, že si tento národ vyvolil a dává mu slib, že nikdy nezanikne, čehož jsme nakonec svědky v dějinách.

Svědomí

Dalším doličným předmětem je okamžik, kdy někomu něco uděláme a není nám to jedno. Nebo jinak;  cítíme vinu. Kde se v nás bere tento mechanismus? Zvláště tehdy, když nás nikdo neviděl.

Mnozí psychologové by v tomto bodě dokázali dát nejednu teorii o vzniku svědomí, kdy v současnosti dominuje teorie o utváření tohoto mechanismu společností. Tedy stručně řečeno - nekradu, protože společnost mi říká, abych nekradl a pokud přesto kradu pak cítím vinu. Vinu cítím, protože mi druzí říkali abych nekradl, a ne proto, že bych překračoval nějaký “vyšší” zákon. Evidentní je to v oblasti dnes tolik přetřásané sexuální morálky. Pokud spím s někým, kdo není mým partnerem a poté pociťuji pocit viny, je to díky společenským omezením, v kterých jsem vyrůstal nebo jinak řečeno, díky společenským konvencím. Podívejme se co píše S. Freud o vině ve své knize “Beyond the pleasure principle”.

“Napětí mezi strohým superego (nadjá, společenská norma či morálka vyvíjející na člověka vnější tlak) a ego, které mu podléhá, nazýváme pocit viny. Civilizace zvládá nebezpečnou touhu člověka po agresi tím, že ji oslabuje a odzbrojuje, a tím, že v jeho nitru zřídila jako posádku v dobytém městě dozorčí instituci”.

Na rozdíl od křesťanství tedy není pocit viny znamením neřesti, ale cenou, kterou člověk musí platit, aby se udržela civilizace. Na jiném místě se Freud vyjádřil, že pocity viny nelze zdůvodnit žádnou lidskou slabostí, a že jsou “nejdůležitějším problémem civilizačního vývoje”. Švýcarský psychlog P. Tournier píše o Freudově učení o vině a s ní spojeným strachem následující:

“Psychologové, jako např. Freud, kteří tvrdí, že strach ze sexu pochází výlučně ze sociálních omezení, mi připadají, že nežijí na zemi. Aby své pacienty freudovci osvobodili od strachu, snaží se je přesvědčit, že je vytvořen sociálními zábranami, že vina je důsledkem sugesce. V hluboké studii pocitů viny spojených s masturbací dr. Maeder jasně ukázal bezcennost takovýchto teorií. Žádný člověk nemůže utéci tomu vnitřnímu hlasu, který jej obviňuje, že převrací přírodní řád tím, že svůj instinkt používá proti jeho účelu – pro svůj vlastní požitek místo pro požitek sdílení s jinými. Člověk může být veden, aby potlačil hlas svého svědomí, ale nemůže být od něj osvobozen.”

Učení o vině a s ním úzce spojené svědomí zdaleka nemusí být pouze spojené se společenskými omezeními, jak někteří psychologové tvrdí. Vezměme si skutečnost, že kdekoli se narodíme a jakákoli společnost nás obklopuje, vždy a všude platí určitá pravidla v tom smyslu, že si nemohu vzít, co chci, ten, kdo v určité situaci uteče z boje, je zbabělec, člověk by si měl určité věci zasloužit, rodiče by se měli starat alespoň zpočátku o své děti...atd. Tedy všude existují určité morální kategorie dobra a zla, které se nikdo nepotřebuje učit a jejich překročení uvádí do pohybu mechanismus nazvaný svědomí. Otázka je, proč jsou tyto kategorie všude tak podobné? A proč se člověk cítí při jejich překračování špatně? I když ho nikdo nevidí?

V přemýšlení o vědomí dobra a zla se v zásadě jedná o následující postup:

  1. V tomto světě existuje zlo

  2. Je-li zlo, musí být dobro

  3. Je-li zde zlo a dobro, musí existovat morální zákon, na jehož základě rozsuzujeme mezi dobrem a zlem

  4. Existuje-li morální zákon, musí existovat morální zákonodárce

  5. Pro teisty (potažmo křesťany) je tímto zákonodárcem Bůh

Zde je nutno dodat, že pro ateistu je morální zákon vyjádřen ve slovech antického filozofa Demokrita, že „podle lidské úmluvy pouze existuje teplo, podle úmluvy hořkost, podle úmluvy barva; v pravdě existují jen atomy a prázdnota. Český filozof E. Rádl toto nazval „pravou podstatou materialismu“, kdy nejen to co napsal Demokritos, ale i zákony „nepokradeš“ a mnohé další nejsou nic původního, daného nýbrž jsou jen „podle lidské úmluvy“.

Pokud věříme tomu, že Bůh člověka stvořil a vložil do něj zákony, člověk při jejich překračování pociťuje vinu. Pochopitelně není-li zákonodárce, je otázkou, zda můžeme hovořit o kategoriích dobra a zla a tedy má-li smysl pociťovat cosi jako vinu, protože kategorie dobra a zla jsou relativní, jsou jen lidskou úmluvou. Možná vinu ale pociťujeme, protože ony kategorie až tak relativní nejsou. A možná nejsou relativní proto, že skutečně existuje zákonodárce.

Bible hovoří o následujícím (Římanům 2:14-15):

„Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou sami sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“

Tedy svědomí, „zákon v srdci“, je Bohem dán všem lidem. A to všem bez rozdílu rasy, společnosti nebo sociálního postavení. F.M.Dostojevskij v Bratřích Karamazových údajně na dálku polemizuje s Nietzscheovým šílencem a jeho tvrzením o mrtvém Bohu. Skrze Ivana tvrdí, že pokud není Bůh, je vše dovoleno. V kontextu této kapitoly by to znamenalo, že pokud není zákonodárce, je vše dovoleno a pokud je vše dovoleno, je nesmysl pociťovat vinu nebo naslouchat hlasu svědomí. Jednalo by se totiž o pouhou společensky-relativní konvenci. Domyšleno do důsledků, museli bychom skončit v totální anarchii nebo v zákonech „nejsilnější přežívá“ nebo v situaci, která pomalu nastává v našem národě. Stav, kdy se již nerozlišuje mezi morálním, nemorálním. Místo toho nastupují kategorie zákonný a nezákonný. Pokud jsem nepřekročil zákon, jednal jsem vždy a za každých okolností morálně…

David Novák