Rozdíl mezi křesťanstvím a ostatními náboženstvími

01.12.2011 22:49

"Problémem křesťanství není to, že bylo vyzkoušeno a shledáno neuspokojivým, ale to, že bylo shledáno obtížným a ponecháno nevyzkoušeným."

G.K. Chesterton

 

Proč zrovna křesťanství, když je tolik jiných náboženství?

Pro mnoho lidí je těžko stravitelné, že křesťanská víra staví člověka před volbu. Před rozhodnutí, které by se dalo shrnout slovy buď a nebo. Není to fanatismus? Pojďme se nejdříve seznámit se základním učením hlavních světových náboženství.

Islám

Zakladatelem Islámu je Muhammad. Narodil se kolem roku 570 a patřil k arabskému kmeni Kurajšovců, kteří v té době ovládali karavanní cesty vedoucí do Sýrie. V šesti letech, když osiřel, se ho ujal nejdříve jeho dědeček a pak jeho strýc Abú Tálib. V mládeneckém věku ho podporovala „bohatá vdova Chadídža“, která se stala jeho první manželkou. Budoucí prorok byl jejím zástupcem „při obchodech se Sýrií“. Na svých cestách a při pobytu v Mekce se setkával mimo jiné s židy a křesťany a jejich myšlenkami o jediném Bohu.

Muhammadovi se dostalo prvního zjevení kolem roku 610 v době, kdy podle svého zvyku trávil jeden měsíc na hoře Hirá. Podle tradice se mu zde jednou ve spánku zjevil anděl Gabriel (Džibríl) s nařízením, aby přednášel. Muhammad byl zpočátku velice zmaten a znepokojen, protože se domníval, že jej posedl zlý duch. Ale našel podporu u své manželky: „Raduj se drahý, a buď pevného ducha, neboť při Tom, kdo má Chadídžin osud ve svých rukou, věřím, že jsi prorokem tohoto národa“. Zpočátku Muhammad nevzbuzoval příliš velkou pozornost, ale poté, kdy začal veřejně hanobit pohanské bohy a prosazovat přísný monotheismus, vyvolal vlnu nevole v řadách vládnoucích Kurajšovců. On a jeho následovníci byly vystaveni pronásledování v Mekce, které vyvrcholilo roku 622 Muhammadovým odchodem do Jathribu, tj. Medíny. Tento odchod, hidžra, se stal počátkem muslimského letopočtu.

Odchod do Medíny znamenal zásadní změnu situace a zároveň s ní odklon od důrazu na zjevení k otázkám organizace nově vznikající náboženské komunity. Z dříve pronásledovaného Muhammada se stal politický vůdce, který měl mimo jiné urovnat vztahy mezi znepřátelenými arabskými i židovskými kmeny v Medíně. Muhammad doufal, že Židé potvrdí jeho zjevení a uznají jej za proroka, ale „Židé nemohli brát vážně proroka, který jim předkládal vytržené a zkomolené jednotlivosti z jejich svatých knih“. Po definitivním rozchodu s Židy vytvořil Prorok novou koncepci Abrahamova náboženství. Po vytvoření a posílení ummy (náboženské obce) začal Muhammad sjednocovat Arabský poloostrov. Roku 624 zvítězil v bitvě u Badru nad Mekkánci, samotnou Mekku si podrobil roku 629. Mezitím si výboji či jednáními podroboval pohanské arabské kmeny a podnikal výboje až k hranicím s Byzancí. Zemřel roku 632 v Medíně, kde je pochován. Protože se chci vyhnout zkreslení a zaujatosti, v následujících řádcích nechám promlouvat o svém náboženství přímo muslimy.

Základní články víry v islámu (pouze výběr několika základních)

Opravdový věřící muslim věří v následující základní články víry:

  • Věří v jediného Boha, nejvyššího a věčného, nekonečného a mocného, milosrdného a laskavého, stvořitele a živitele. Tato víra, zaručuje člověku důstojnost a chrání ho před strachem a zoufáním, vinou a nejasnostmi.

  • Věří ve všechny proroky Boží bez jakéhokoli rozlišování mezi nimi. Všichni poslové bez výjimky byli smrtelníci, lidské bytosti nadané božským zjevením a seslané Bohem, aby vykonaly určité úkoly. Muhammad je z nich poslední a je korunou slávy proroctví.

  • Opravdový muslim věří v Den posledního soudu. Tento svět jednoho dne skončí a mrtví povstanou, aby stanuli před posledním a spravedlivým soudem. Všechno, co na tomto světě děláme, každý úmysl, který máme, každý pohyb, který učiníme, každá myšlenka, kterou máme, a každé slovo, které řekneme, se sčítají a přesně zaznamenávají. V Den posledního soudu budou všechny záznamy otevřeny. Lidé s dobrými záznamy budou štědře odměněni a Bůh je vřele přivítá v nebi a lidé se špatnými skutky budou potrestáni a uvrženi do pekla. Skutečnou povahu nebe a pekla a jejich přesný popis zná jen Bůh. Každému se dostane absolutní spravedlnosti.

  • Víra v Den posledního soudu je konečnou útěšnou odpovědí na mnohé složité otázky našeho světa.

  • Opravdový muslim věří, že každý člověk se rodí jako "muslim". Znamená to, že každý člověk je obdařen duchovními schopnostmi a intelektuálními sklony a že z něj může být dobrý muslim, jestliže má k islámu správný postoj, a že může rozvíjet svoji vrozenou přirozenost. (30:30; 64:1-3; 82:6-8).

  • Opravdový muslim věří, že člověk se rodí bez hříchů a nemá žádné vrozené ctnosti. Člověk je jako nepopsaná kniha. Když dosáhne zralosti, stane se odpovědným za své činy a úmysly, pokud byl jeho vývoj normální a za předpokladu, že je duševně zdravý. Muslimové nemohou přijmout příběh Ježíšovy smrti na kříži jako konečné odčinění všech lidských hříchů. Muslimové nevěří v ukřižování Ježíše jeho nepřáteli, protože základ učení o ukřižování protiřečí Božímu milosrdenství a spravedlnosti a protiví se také lidské logice a důstojnosti.

  • Opravdový muslim věří, že pro své spasení musí člověk pracovat pod vedením Boha. Znamená to, že chce-li být člověk spasen, musí skloubit víru a činy a náboženství s praktickým životem. (viz například Korán, 10:9-10; 18:30; 103:1-3).

  • Opravdový muslim věří, že v Bohem stvořené lidské přirozenosti je více dobra než zla, a že možnost úspěšné nápravy je větší než možnost beznadějného neúspěchu.

  • Opravdový muslim věří, že Korán je slovo Boží zjevené Muhammadovi prostřednictvím anděla Gabriela. Každé písmeno v Koránu je slovem Božím, každý jeho zvuk je opravdovou ozvěnou Božího hlasu. Korán je prvním a nejopravdovějším zdrojem islámu. Byl zjeven v arabštině. Uchovává se a zůstane v původní a úplné arabské verzi, protože Bůh chtěl, aby byl Korán uchován, aby byl vždy nejlepším průvodcem člověka a aby jej uchránil před zkreslením (srovnej 4:82; 15:9; 17:9; 41:41-44; 42:7, 52-53).

Články víry Islámu:

  1. Víra v jediného Boha

  2. Víra v anděly

  3. Víra ve všechna písma svatá

  4. Víra v posly Boží

  5. Víra v soudný den

  6. Víra v osud, dobrý či špatný

Základní povinnosti muslimů:

  • Víra v jednotnost Boží a božské poslání Mohameda

  • Modlitba, která se koná pětkrát denně v určených časech, kdy se provádí určený sled pohybů, včetně známého dotýkání se čela země a pronáší se jednak již Mohammadem určená slova a jednak volitelná slova. Většinou jde o chválu Boha a děkování, není tolik zvykem Boha o něco prosit jako u křesťanů. K modlitbě je třeba přistupovat rituálně očištěný (v zásadě omytí vodou obličeje, rukou a nohou, kde je to možné) a vhodně oblečený.

  • Dar almužny - představuje určenou část majetku a je možné odevzdat ji libovolné muslimské organizaci či nadaci anebo rovnou odevzdat potřebným, chudým lidem. Původně má tedy vysloveně charitativní smysl, v historii se často plně přeměnila v obyčejnou daň.

  • Půst. Jedná se o třicetidenní půst od jídla, pití a pohlavního styku a platí jen pro denní dobu. Drží se v měsíci ramadánu, který se díky islámskému lunárnímu kalendáři postupně stěhuje přes různá roční období. Staří, děti a nemocní jsou omluveni.

  • Pouť do Mekky je uložena v Koránu. Platí ovšem jen pro tělesně i duševně zdravé, kteří mají dostatečné prostředky k cestě. Kdo vykonal pouť do Mekky, těší se ve svém okolí velké úctě.

Postoj věřícího

Aby se člověk stal muslimem, tedy tím, kdo se poddal Bohu, je nezbytné, aby uvěřil v jedinost Boha, v tom smyslu, že je jediným Stvořitelem, Uchovatelem, Živitelem atd. Jenže tato víra nestačí. K této víře musí člověk přidat uznání faktu, že pouze jediný Bůh si zasluhuje uctívání, a opouští tak uctívání jakékoli jiné věci nebo bytosti. Když do srdce člověka vstoupí víra, zapříčiní jisté mentální stavy, které mají za následek určité činy. Tyto mentální stavy a činy se dohromady považují za důkazy pravé víry. Prorok řekl: "Víra je to, co pevně sídlí v srdci a co dokazují skutky." Nejvýznamnějším z těchto stavů je pocit vděčnosti vůči Bohu, což je podstata “ibada” (zbožnosti). Pocit vděčnosti je tak důležitý, že nevěřící se nazývají “káfir”, což znamená “ten, kdo popírá pravdu” a také “ten, kdo je nevděčný”.

Věřící miluje Boha a je Mu vděčný za Jeho štědrost. Poddává se Bohu a slouží Mu s velkou pokorou. Člověk se nemůže nacházet v takovém mentálním stavu bez toho, že by nebyl celou dobu naplněn Bohem. Bůh je proto životní silou víry, bez které víra mizí a vadne. Korán se snaží vzbudit tento pocit vděčnosti opakováním, velmi častým, atributů Boha. Většinu těchto atributů nacházíme ve zmínkách společně v následujících verších Koránu: “On je Bůh - a není božstva kromě Něho - jenž zná nepoznatelné i všeobecně známé. On milosrdný je i slitovný. On je Bůh - a není božstva kromě Něho - vládce, přesvatý, mír, věrný, ochránce bezpečný, mocný, samovládný, velmožný; oč slavnější je Bůh než vše to, co k Němu přidružují. On je Bůh, stvořitel, tvůrce i utvářející. Jemu přísluší jména překrásná a Jeho slaví vše, co na nebesích je i na zemi - On mocný je i moudrý!” (59:22-24)

Vzhledem k útokům na WTC proběhla v masmédiích řada diskusí na téma mírumilovnost Islámu. Nicméně: „Každý, kdo se trochu zajímá o historii a seznámil se i s počátky islámského hnutí, ví, že islám byl již od svého počátku koncipován jako státní ideologie. Sjednocování arabských kmenů rozhodně neprobíhalo mírumilovnou cestou. Nešlo tedy, jako v křesťanství, až o pozdější zneužití původně menšinového a pokojného náboženství k mocenským účelům, ale o programovou státní ideologii. Ostatně všichni první chalífové (nejvyšší představitelé islámu) zahynuli násilnou smrtí ve vzájemných rozporech mezi samotnými muslimy a ne z rukou pohanských vládců, jak tomu bylo u prvních křesťanů. Ani způsob, jakým sám Mohammad odstraňoval své kritiky, rozhodně nekvalifikuje islám na mírumilovné náboženství. Svou mírumilovnost a toleranci by islám měl dokazovat na jiných frontách. Např. tím, že by se oficiálně vzdal trestat smrtí ty, kdo „odpadnou“ od islámské víry.“

 

Hinduismus

Hinduismus se liší od jiných světových náboženství hned v několika směrech. Především nemá žádného zakladatele a dokonce není možno ani zjistit, kdy přesně vznikl. Vyvinul se poznenáhlu někdy v průběhu druhé poloviny prvního tisíciletí před Kristem. Slovo „hinduismus“ je arabského původu a jeho původním smyslem bylo odlišit na území, která v Indii opanoval Islám, místní „nevěřící“ od muslimů. V hinduismu neexistuje žádná církev nebo nějaká jí podobná organizace. Hinduismus dokonce ani nekanonizoval žádný soubor svatých písem. Někdy slyšíme hovořit například o Bhagavaghítě jako o hinduistické bibli, ale to je jen metafora. Nejvýraznější je odlišnost hinduismu od jiných světových náboženství po společenské stránce. Je založen na přesvědčení o základní nerovnosti lidí. Podle nich stvořil Stvořitel Brahma hned čtyři lidské bytosti, představitele čtyř společenských stavů – varn – neboli kast, s navzájem zcela odlišnými úkoly, funkcemi a postavením.

Určit, co je posvátným, bohem zjeveným textem pro Hinduisty, je velmi složité. Vychází to i z  popisovaných skutečností. Výchozím textem jsou Védy, což jsou spisy, které vznikaly zhruba mezi lety 2000 - 500 př. n. l. (Od toho naše věda - v původním hinduismu se jednalo o znalost jak uctívat bohy a jak je přimět, aby člověku pomáhali). Jedna z řad komentářů k védám jsou Upanišády - někdy jsou označovány jako konec véd. Slovo upanišády obsahuje určitou ideu skrytého učení. Toto učení se týká především určité vědomosti o tom, jak dosáhnout vysvobození z pozemské existence, tedy jedná se především o rozpracování učení o převtělování.

Asi nejznámější a zároveň nejposvátnějším textem pro Hinduisty je Bhagavaghíta. Jedná se o epos, který obsahuje dialog mezi Kršnou a bojovníkem Ardžunou. V tomto spisu je poprvé v Hinduismu pojem osobního boha, kdy tímto bohem Bhagavagíty je Višnu či jeho inkarnace Kršna. Tento směr byl otevřený pro všechny kasty. „Důležitým poselstvím starších upanišád bylo, že individuální duše zvaná átman je totožná s universálním vědomím, brahma, prapůvodním Jediným.“ Ještě trochu jinak řečeno „átman (podstata, duše každého člověka) je brahma (podstata, Duše celého vesmíru)“ - což je něco, co se vymyká našemu chápání, cosi jako “všehomíro”. Ono ztotožnění bychom mohli přirovnat k dešťovému mraku (brahma), z něhož spadne na zem dešťová kapka, která se stává na chvíli samostatnou entitou (átman). „Ztotožnění átmanu a brahma, nebo jinak řečeno lidské duše s bohem, vyjádřené slavnou Upanišadovou větou „To jsi ty“, je, jak říká básník R. Thákůr „hledáním božského v člověku“- a nejen v člověku. Skrývá v sobě bytostné pojetí jednoty všeho živého ve světě.“ Cílem átmanu – tedy lidského jedince je, aby se jeho duše navrátila ke svému původnímu zdroji – k brahma. Pokud se toto nestane, je átman odsouzen k tomu, aby po smrti pokračoval v jiných tělech v koloběhu stále nových reinkarnací. Nicméně cílem je vysvobození duše z tohoto koloběhu. Toto se děje skrze poznání vlastní jednoty a totožnosti s brahma skrze důkladnou průpravu a spolupráci s duchovním učitelem.

Důležitým učením Hinduismu je zákon karmanu – tedy učení o odplatě. Jde o to, že celková kvalita skutků, které člověk během své pozemské existence dělal je v okamžiku fyzické smrti rozhodující v jaké podobě se znovunarodí, do jakého tvora se přestěhuje jeho átman. Karmanový zákon je pojímán jako neúprosný řád, který trestá každé zlo a odměňuje každé dobro. Čím lepší skutky člověk v životě konal, tím hodnotnější a radostnější bude jeho znovuzrození, neboť každý čin přináší své ovoce odpovídající jeho kvalitě.

Nicméně uvnitř Hinduismu je velmi mnoho navzájem se lišících směrů. Mladším směrem v Hinduismu je směr Bhakti, který se liší od dosud popisovaného učení. Poprvé se vyskytuje učení o osobním Bohu, kterým je, jak již bylo napsáno, Višnu či jeho inkarnace – Kršna. Tento směr se ujal i proto, že nerozlišoval mezi kastami i proto, že byl uznáván velkými hinduistickými náboženskými postavami. Přední religionista M. Eliade považuje až bhaktickou formu hinduismu za náboženství v pravém slova smyslu. Později se do čela bohů dostávají Šiva a Višnu. S. N. Dásgupt v Dějinách indické filozofie shrnuje, že v Hinduismu v pohledu na brahma existují tři základní směry. Je to jediná realita a vše kromě brahma je neskutečné. Druhým myšlenkovým proudem, který najdeme v mnoha textech, je panteistická víra, jež ztotožňuje veškerenstvo s brahma či átmanem. Třetí je proud teismu, který pohlíží na Brahma jako na Pána ovládajícího svět.

Hinduismus zná pojem posmrtného života. Po smrti a před další pozemskou existencí přichází před soud boha smrti Jamy, který na základě skutků rozhoduje, zda duše půjde do pekla nebo do nebe. Po určité době potom duše pokračuje v pozemské existenci. K hinduismu patří i jeho filozofické školy, které rozpracovávají učení o reinkarnaci a karmanovém zákonu a uznávají možnost vysvobození átmana z koloběhu životů. Nejznámější z nich je potom jóga. Podle universálního slovníku švýcarské knihovny se jedná „o jeden ze šesti ortodoxních indických filozofických systémů, který pomocí systematického soustředění, ponoření se do sebe, meditace, askeze a extáze, dechových cvičení, držení těla ovládajícího nervy a svaly chce probudit mimořádné stavy vědomí a síly, a přivodit sjednocení pomíjivého člověka s universálním (božským).“ Definic jógy je mnoho se zřetelem na její různá odvětví, nicméně zůstaňme doma a podívejme se na její definici od člověka „nejpovolanějšího“, předního českého mystika, Květoslava Minaříka. Jóga je podle něj „spojení, soubor prostředků, jimiž lze dosáhnout poslední reality a osvobození. Spojení člověka jako psychické bytosti s Bohem a lidského vědomí s vědomím kosmickým. Jóga se však dělí v mnoho větví, které vždy znamenají cestu nebo postup, související s mystickým zpracováváním bytosti buď pomocí citu, nebo rozumu, nebo nazírání, nebo naslouchání, též vývojem dobrých duševních stavů a pocitů i regulací fysiologických funkcí. Vždy se jedná o tuhou kázeň, jejímž účelem je přepodstatnění člověka v Boha, nebo absolutno za živa a ve stavu evidentního zjišťování procesů proměny.“

Buddhismus

Na rozdíl od hinduismu můžeme identifikovat konkrétní počátek Buddhismu. Je jím působení Gotamy zvaného Buddha (Probuzený). Přesné časové údaje nejsou ustáleny, ale Buddhův život se nejčastěji klade do druhé poloviny 6. stol. př. Kr. Podle ustálené legendy s historickými kořeny se měl narodit na dvoře lokálního knížete ve městě Kapilavastu na severu indického polo­ostrova. Když jednou, již jako mladý dospělý člověk, opustil palác, poznal za jeho hranicemi různé formy utrpení, jehož byl do té doby ušetřen, a rozhodl hledat pro sebe i pro jiné bytosti cestu z koloběhu životů, který je zároveň kolo­během strasti. Cesta, již mu ukázali hinduističtí asketové, ho nedovedla k cíli. Postupoval pak vlastní cestou, jež bývá označována za umírněnou či střední, a dospěl k probuzení (bodhi). Tato událost bývá někdy také nepřesně interpre­tována jako osvícení. Poznání, k němuž došel, sděloval pak všem, kteří byli ochotní poslouchat. Tak vytvořil kolem sebe okruh žáků, kteří se vzdali vše­ho, aby dospěli k cíli, mnichů, respektive lidí, kteří na sebe vzali v té či oné míře mnišské závazky. Toto společenství se jmenuje Sangha. Nauka a praxe, již Buddha lidstvu přinesl, se v buddhistickém světě označují výrazem Dharma (resp. Dhamma) - zákon, řád.

Buddhovo učení je zaznamenáno v tzv. Tipitakách tedy Třech koších. Základy buddhistického učení formulují "čtyři posvátné prav­dy", které vyložil Buddha.

První z těchto pravd zní: "Všechno je strast". Proč? Protože všechny složky světa jsou pomíjivé. Jsou podrobeny zákonu neustálé proměny, neuniknutelnému koloběhu vznikání a zanikání. Tak jako se ne­ustále vytváří a zaniká pěna vzniklá z vodních bublin, kterou vi­díme na rychle tekoucí vodě, a nemá trvalou substanci, chovají se podobně také všechny složky naší osobnosti. Jedině z nevědo­mosti a zaslepenosti hledáme v existenci pořád znovu něco trva­lého a nezanikajícího. Buddha nám říká, že naše bytí není ničím víc než "procesem", průběhem neustálých vzniků a zániků.

Jistotu, že ve své osobě nemůžeme nalézt žádnou věčnou sub­stanci nebo duši, získáme rozborem osobnosti, která se skládá z pěti pomíjivých skupin bytí: tělesné formy, vnímá­ní, cítění, psychického "utváření" a vědomí. Protože všechny ty­to složky osobnosti podléhají vznikání a zanikání, je nesmyslné hledat v nich nějakou nehynoucí duši. Tento poznatek je nejpod­statnějším znakem buddhismu. Je formulován v pouč­ce o "třech znacích": Všechno je strastné, všechno je pomíjivé a všechno je "ne-já".

Je-li tomu tak, musíme si přirozeně položit otázku, jak je po­tom možné převtělování, jak je potom možná existence vůbec? Odpověď nám dává druhá ze čtyř posvátných pravd: "Toto, mni­chové," praví Buddha, "je pravda o vzniku strasti, že je to touha, která vede od znovuzrození ke znovuzrození a která tu a tam na­chází i radost; toužení po rozkoši, po bytí a po zničení." Buddha použil pro toto toužení obrazného označení "žízeň"; je to hnací síla, která udržuje v chodu koloběh bytí. Tento koloběh nelze jednoduše zastavit, třeba sebevraždou, která musí vést jen k dalšímu znovuzrození. Touha po zániku a zničení je právě tak formou této "žízně" jako kterákoli jiná. Všechny formy "žízně" vedou k setrvání v sansáře, koloběhu bytí. Způsob znovuzrození určuje karmanový zákon (viz Hinduismus): dobrými skut­ky získá člověk nový zrod v dobrých existenčních podmínkách, špatnými pak ve špatných. Nejstarší texty znají pět míst znovu­zrození: peklo, zvířecí svět, oblast duchů, lidský svět a božský svět. Bohové nejsou nic jiného než bytosti v koloběhu existencí, které vystoupily po dobré karmě na omezenou dobu do obzvláš­tě příjemných forem existence.

Můžeme vůbec někdy z tohoto koloběhu strastiplné existence uniknout? Buddha odpovídá na tuto otázku třetí ze čtyř posvát­ných pravd: "Toto je pravda o zrušení strasti: je to neúnavné od­vracení se od touhy, uhašení, odvržení, vzdání se touhy." Tohoto neúnavného odmítání touhy je schopen jenom ten, kdo pozná všechno na světě, i příjemné a zdánlivě trvalé, jako pomíjející, jako podrobené strasti a jako něco, co nemá žádné "já", a v dů­sledku tohoto poznání dokáže přijímat všechno lhostejně. Konec toužení je definitivní osvobození, konec všech základů bytí, vy­hasnutí, nirvána.

Nyní je třeba se zeptat, jak lze dosáhnout tohoto osvobození.: Odpověď nám dává čtvrtá pravda, pojednávající o cestě ke zru­šení strasti. Touto cestou je "ušlechtilá osmidílná stezka", jak ji hlásal Buddha. Vede ke zrušení nevědomosti, a tím k vysvoboze­ní z koloběhu existencí. První článek této osmidílné stezky, "pra­vý názor", spočívá v poznání čtyř posvátných pravd a v poznat­ku, že osobnost nepředstavuje žádné věčně existující "já".Konečný cíl buddhismu je potom nirvána, tedy vyhasnutí. Je definována v podstatě negativními výpověďmi: Je to ustání strasti, potlačení chtivosti, nenávisti a klamu. Hermann Oldenberg shrnul výpověď textů týkajících se nirvány slovy: "V nepodstat­né dálce leží strach i naděje; chtění, lpění na iluzi, jáství je překo­náno, jako když člověk odhazuje pošetilá přání dětství. Co na tom, jestliže pomíjivé bytí, jehož kořeny jsou už zničeny, dosud pokračuje po několik okamžiků nebo po celý věk ve svém lhos­tejném zdánlivém životě? Pokud by chtěl světec skoncovat už nyní s tímto bytím, může to udělat; ale většina vytrvává, dokud příroda nedosáhne svého cíle; a o nich platí slova vkládaná do úst Sáriputtovi: Netoužím po smrti, netoužím po životě; čekám, až přijde ta hodina, uvědomělý a bdělého ducha." Na otázku o další existenci vysvobozeného v nirváně Buddha neodpověděl.

Judaismus

Většina judaistických skupin se hlásí k třinácti článkům vyznání víry tak jak je ve 12. století zformuloval slavný židovský filozof a teolog Maimonides, zvaný Rambam. V této podobě byly také zahrnuty do Siduru, sbírky každodenních modliteb. Smutně nejznámějším se stal článek dvanáctý, od holocaustu spojovaný se zpěvem těch, kdo odcházeli na smrt do plynových komor.

  1. Věřím celým srdcem, že Stvořitel - pochváleno buď jeho jméno – stvořil a řídí všechno a že on sám je ten, kdo činil a činí a bude činit všechno.

  2. Věřím celým srdcem, ze Stvořitel - pochváleno bud' Jeho jméno – je jediný a v jeho jedinečnosti se mu nikdo nevyrovná a On sám náš Bůh, byl, je a bude.

  3. Věřím celým srdcem, že Stvořitel - pochváleno bud' Jeho jméno – nemá tělo a tělesné smysly ho nemohou pochopit a nelze ho nijak spodobnit.

  4. Věřím celým srdcem, že Stvořitel - pochváleno bud' Jeho jméno – je prvním a posledním.

  5. Věřím celým srdcem, že Stvořitel - pochváleno bud' Jeho jméno – je tím jediným, ke komu se náleží modlit, a není nikdo kromě něho, ke komu by se náleželo modlit.

  6. Věřím celým srdcem, že všechna slova proroků jsou pravdivá.

  7. Věřím celým srdcem, že proroctví našeho učitele Mojžíše – pokoj jemu – je pravdivé a že byl otcem proroků, kteří byli před ním, i těch, kteří přišli po něm.

  8. Věřím celým srdcem, že ta Tóra, která se nyní nachází v našich rukou, je totožná s tou, jež byla dána našemu učiteli Mojžíšovi – pokoj jemu.

  9. Věřím celým srdcem, že tato Tóra nikdy nebude změněna a nikdy nepřijde jiná Tóra od Stvořitele – pochváleno buď Jeho jméno.

  10. Věřím celým srdcem, že Stvořitel – pochváleno buď Jeho jméno – zná všechny skutky a všechny myšlenky lidí tak, jak je psáno: „Ten, jež stvořil srdce všech, rozumí všem skutkům jejich.“ (Ž. 33,15)

  11. Věřím celým srdcem, že Stvořitel - pochváleno buď Jeho jméno – odplácí dobrem těm, kteří zachovávají Jeho přikázání, a trestá ty, kdo Jeho přikázání porušují.

  12. Věřím celým srdcem, že Mesiáš přijde, a přestože se svým příchodem otálí, budu Ho čekat každý den.

  13. Věřím celým srdcem, že přijde zmrtvýchvstání v době, kterou určí Stvořitel – pochváleno buď Jeho jméno - a On bude oslavován stále a na věčné časy.

Nejdůležitější knihou pro Judaismus je Tanach neboli Bible. Jedná se o zkratku tří částí, na které se Bible dělí. Jsou to Tóra (Zákon), Neviim (Proroci) uCHtuvim (Spisy). Za nejdůležitější je považována Tóra. Někdy se tak označuje pět knih Mojžíšových, někdy se slovo Tóra používá pro celou hebrejskou Bibli. Tanach je totožný s křesťanským Starým zákonem –skládá se s 39 knih. Na Tanach navazuje myšlenkově i časově Mišna, což je písemné zapsání rabínské ústní tradice, které rozvíjí učení Tanachu. Mišna byla uzavřena kolem roku 200. Poté začali židovští učenci rozvíjet komentáře k  Mišně. Tak vznikla tzv. Gemara (Dokončení). Dohromady se Mišna a Gemara nazývají Talmud. Existuje tzv. Jeruzalémsky Talmud a zhruba třikrát obsažnější – talmud babylonský.

Judaismus zdůrazňuje, že Bůh ukáže svou milost Izraeli, pokud bude zachovávat Boží zákon. Spasení ale není jen na základě dobrých skutků vyplývajících ze zákona, ale též na základě pokání - tedy lítosti nad svými hříchy. Tradiční systém obětí byl v Judaismu později pozměněn na koncept utrpení. Místo krve zvířat, která se vylévá za hříchy Izraele, tak jak o tom čteme v Bibli, to je samo utrpení Izraele, které je důvodem Božího požehnání.

V ortodoxním Judaismu však dominuje systém příkazů a zákazů, jejichž dodržování má vliv na Boží přijetí či nepřijetí. Přesto je třeba dodat, že Judaismus zná pojem Boží milosti - jak jinak, když vychází ze Starého zákona - bez níž člověk nemůže být spasen.

Tolik jen velmi stručně k základní orientaci v hlavních světových náboženstvích.

Nyní je před námi nejdůležitější otázka – čím se křesťanství liší od jiných náboženství. A pokud se liší, potom je zde další otázka – stojí ona odlišnost za to, stát se křesťanem? Pojďme se podívat na samotné jádro učení jednotlivých náboženství a zkusme si odmyslet, co v historii ti či oni ve jménu svého Boha či víry provedli.

Začtěme se do následující příhody: „Během konference na téma podobnosti a rozdíly náboženství odborníci z celého světa debatovali o tom, co, pokud vůbec něco, je na křesťanské víře jedinečné. Začali vylučováním možností. Inkarnace? Jiná náboženství obsahují různá vyprávění o bozích, kteří se zjevili v lidské podobě. Vzkříšení? I v tomto případě mají jiná náboženství záznamy o návratu ze smrti. Diskuse nějakou dobu pokračovala až do chvíle, kdy do místnosti zabloudil S.C. Lewis. „O čem je všechen ten humbuk?“ zeptal se a od svých kolegů se dozvěděl, že probíhá debata o tom, zda křesťanství přispělo do světových náboženství něčím jedinečným. Lewis odpověděl: „Tak to je jednoduché. Je to milost“. Po krátké diskusi museli všichni souhlasit. Představa Boží lásky, která je nám nabízena zcela zadarmo, bez cenovek, se příčí všem lidským instinktům. Osminásobná cesta buddhistů, učení hinduistů o karmě, židovský zákon a muslimský kodex – ty všechny popisují, jak si můžeme získat uznání a přijetí. Pouze křesťanství se odvážilo učinit Boží lásku bezpodmínečnou.“

Každé popisované náboženství má určitou etiku. Mám za to, že v tomto je klíčový moment. V Judaismu je to zachovávání zákona, v Islámu pět pilířů víry, v Hinduismu to jsou skutky určující lidský osud podle zákona Karmy, v Buddhismu se jedná o devět pravd, které se týkají výhradně etiky. I křesťanství má svoji etiku, například v Horském kázání nebo v Desateru. Je třeba dodat, že v mnohém je tato etika podobná etice uvedených náboženství. Jádro není v tom, že by křesťanská etika byla propracovanější, lepší - to nechám na posouzení religionistům. Jádro je v její funkci. V ostatních náboženstvích má vliv na lidskou spásu, na to jak je či není člověk od boha přijat. Tedy jinak řečeno - lidský výkon je určitým klíčem k přijetí bohem. Jak se na tento problém dívá Bible?

“Nepoznávám se ve svých skutcích, vždy nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Kdo mne z toho vysvobodí? Jedině Bůh skrze Ježíše Krista”.

(Římanům 7) Tedy cesta ke spáse, k Bohu není skrze etiku, skrze dobré chování. Určitý etický kodex nemá na moje přijetí Bohem vliv. Zákon byl dán pouze jako teploměr, jako zrcadlo - “Vždyť bych nepoznal žádostivost, kdyby zákon neřekl nepožádáš”. (Římanům 7) Jinými slovy, skrze psaná pravidla, etiku si v křesťanství pouze uvědomuji, že nemám šanci se dostat k Bohu. Jejich zachovávání mi samo o sobě přístup k Bohu neumožní. Jiná náboženství nabízejí cestu k Bohu skrze nalezení toho, co je ve mně dobrého. Na tomto základě pak dosahuji vysvobození nebo předstupuji před Boha s nadějí, že to snad bude stačit, aby mne přijal.

Křesťanství hovoří o tom, že to nejhorší ve mně - můj hřích, který mám odvahu Bohu vyznat, je cesta k Němu. Toto je naprosto diametrální rozdíl mezi křesťanstvím a dalšími náboženstvími. V jiných náboženstvích dělá první krok člověk, v křesťanství udělal první krok Bůh - skrze oběť Krista a člověk dělá nebo taky nedělá druhý krok. Tento krok je v tom, že člověk Kristovu oběť skrze pokání a lítost nad svým hříchem přijímá nebo nepřijímá. Mimo přijetí boží milosti, ale pro své spasení a přijetí Bohem člověk nemůže udělat nic.

Další obrovský rozdíl je v zakladatelích světových náboženství. Jak známo Ježíš nic nenapsal, žil pouhých 33 let, v Bibli jsou potom mimo jeho narození popsány pouze tři roky jeho života. Narodil se ve zcela bezvýznamné provinční vesnici ještě bezvýznamnějším rodičům. Po třech letech veřejného působení končí se dvěma lotry na kříži a jak se zpívá v muzikálu Jesus Christ Superstar, budí dojem “že se mu vše vymklo z rukou”. Nikdy se nedostal dál než do okolí Palestiny, nikdy kolem sebe neshromáždil armádu, maximálně dvanáct „lidiček“ z nejchudších vrstev, kteří byli po jeho smrti jeden po druhém popraveni. Tehdejší intelektuální svět ani nezaznamenal, že by kdy žil. Možná, že ze společenského hlediska takové “nic” není ani nikdo z těch, kteří čtou tyto řádky. Určitě však takovýchto „nic lidí“ žilo milióny. Rodili se, umírali a nikdo o nich dnes neví. Přes všechna tato fakta se kvůli tomuto člověku změnil letopočet, vzniká hnutí, které obrací římský svět vzhůru nohama, vzniká jeden z fundamentů evropské západní civilizace...Toto není samo sebou. Asi přece jenom byl něčím významný a něčím se musel naprosto lišit od jiných zakladatelů světových náboženství nebo i velkých lidí našich dějin.

Protože se k osobě Krista ještě dostaneme podrobněji, uvedu jen několik momentů. První rozdíl byl v jeho bezhříšnosti. Pilát, který Krista odsoudil nakonec vyznává, že na něm nenalézá žádnou vinu. V Janově evangeliu se Kristus ptal následující otázkou: “Kdo z vás mne usvědčí z hříchu?” Protože nikdo neměl nic, čím by Krista usvědčil, byl nařčen, že je posedlý ďáblem. Přesto, že byl Kristus nenáviděn mnoha náboženskými vůdci a tudíž velmi pozorně sledován, nikdo ho nebyl schopen nařknout z hříchu.

Další jedinečná věc na Kristu jsou proroctví o jeho příchodu, životě a smrti, kterými se budeme zabývat podrobněji. Nikdy nikdo nebyl takto přesně předpovězen jako Kristus.

Další věcí je Kristovo vzkříšení, o kterém ještě budeme hovořit. Snad zatím tolik, že jiní náboženští vůdcové zemřeli, protože to byli jen smrtelní lidé. Někteří po své smrti byli zbožštěni svými následníky.

S tím souvisí poslední bod - Kristovo božství. Žádné jiné náboženství neučí, že by se Bůh stal člověkem. Spíše naopak - je od lidí vzdálen, nebo na zem posílá některou ze svých emanací - odnoží. Jakousi nižší bytost.

V křesťanství však Bůh na sebe bere lidskou podobu a sestupuje k lidem, aby po 33 letech byl od nich ukřižován. Proč? “Protože Kristus obětoval svou krev, máme otevřenou cestu k Bohu”. Židům 10:19 Kristovo božství je jak pro Judaismus, tak Islám naprosto nepřijatelné. Kristus to, že je Bůh, tvrdil sám o sobě a dokazoval to např. tím, že odpouštěl hříchy, že se stavěl Bohu na roveň (Jan 5:8,18). Pochopitelně to, co řekl Kristus může člověk vyřknout také, ale v jeho kultuře a době to bylo jako časovaná bomba. Právě proto, že Kristus tvrdil, že je Bůh, ho Židé nechali ukřižovat. Velmi dobře pochopili, co o sobě tvrdí, čímž si u nich vysloužil rozsudek smrti.

Nakonec je třeba uvést skutečnost vlivu, který má Kristus na životy mnoha lidí dnes. Právě proto, že nezemřel a žije dál. Jeho vliv na národy se potom prolíná s vlivem, které má křesťanství, tak jak je zachycené v Bibli (žel nejen dnes často zcela zvrácené a zneužívané), jehož je Kristus středobodem.

Pochopitelně můžeme říci, že vše, co je v Bibli napsáno, je dobře udělaný podvod nebo že Kristus byl lhář, možná blázen, možná podvodník, možná od každého kousek. Možná to, co jsem popisoval, byla všechno náhoda. Nebo je to pravda a potom je snad jasnější, proč křesťanství nemůže být zajedno s jinými náboženstvími. Ono by snad nakonec mohlo - ale bez Krista. Jenže bez Krista by to už zase nebylo křesťanství ale možná tak maximálně morálka...takže spíš nemohlo.