Ztráta svobody křesťanů?

28.11.2011 10:03

Velmi mnoho lidí si drží od křesťanství odstup ne proto, že by nevěřili, že Bůh existuje. Spíše se bojí toho, že by ztratili svoji svobodu. Bojí se, že by museli chodit do kostela, modlit se, odpouštět nebo milovat ty, které chtějí nenávidět. Bojí se toho, že by se museli vzdát mnoha závislostí, radovánek, zálib, nebo třeba přátel. Některé z těchto strachů jsou oprávněné, jiné nikoliv. Kdybychom tak pronikli psychologickou sondou do nitra těchto lidí. Možná bychom zjistili, že podvědomě tuší, že v jejich životě není něco v pořádku, že je tam něco, co by se Bohu asi moc nelíbilo. Ale nechtějí se toho vzdát, chtějí si to ponechat, chtějí být „svobodní“. Nebo taky ne. Možná chtějí být prostě volní, necítit se svázáni pravidly, dělat si, co se jim zamane.

„Když se stanu křesťanem, tak ztratím svou svobodu dělat si, co chci.“ Takto většinou zní argument, jak se s ním setkávám. Lidé žijí v představě, že křesťan si nemůže dělat, co chce. Vždyť předmanželský sex je tabu, alkohol taky a nedělní dopoledne jsou zabita časem v kostele. Myslím ale, že hlavní problém je v definici svobody samotné. Vezměme si jednu z nejslavnějších definic svobody: „Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda druhého.“ Žádná z definic svobody nezahrnuje výraz „dělat si, co chci.“ S tímto výrazem se setkáme pouze v anarchismu či satanismu.

Jako lidé se všichni rodíme do nějakého určitého státu, který má své specifické zákony, kterými se musíme řídit či ne. V Čechách máme demokracii, máme svobodu, ale přesto máme zákony, které jasně stanovují, co smíme a co nesmíme dělat. Samozřejmě máme svobodu se rozhodnout, zda ten zákon překročíme či ne, ale děláme to s tím vědomím, že můžeme být potrestáni.

Křesťané se také rodí do Božího království, které má své vlastní zákony. Tomuto narození se říká buď nové narození či znovuzrození, v duchovním slova smyslu. Jediný rozdíl mezi tímto duchovním a fyzickým narozením je ten, že člověk je tak vděčný, co pro něj Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu udělal, že se sám rozhodne Bohu věřit, a tím vstoupí do Jeho království.

Jako občan Božího království, jehož zákony jsou napsány v Bibli, se zároveň odhodlává k tomu tyto zákony dodržovat. Ne proto, že by musel, ale protože sám chce. Křesťan neztrácí svou svobodu, ale naopak ji uplatňuje k tomu, že se dobrovolně rozhoduje k dodržováním Božího zákona. Proč? Protože důvěřuje Bohu, že pro něj chce jen to nejlepší, což člověku již dokázal v Ježíši Kristu, a tak se nebojí svěřit svůj život Bohu. Apoštol Pavel napsal (1. Korintským 6,12):

„`Všechno je mi dovoleno´ - ano, ale ne všechno prospívá. `Všechno je mi dovoleno´ - ano, ale ničím se nedám zotročit“.

Křesťané v Kristu právě získávají na zpět svou svobodu, protože jsou vysvobození z otroctví hříchu. Všechno je jim prakticky dovoleno, ale ne všechno prospívá (všimněte si jen, že zde není napsáno „všechno mi prospívá“). Můžu se klidně vrátit k původní definici svobody. Pokud už tím, co dělám, ubližuji jakýmkoli způsobem druhému, tak to není prospěšné.

Nebo si jen pro příklad vezměme alkohol. Bible nikde nezakazuje konzumaci alkoholu. Křesťan v tom má jasně svobodu. Co je ovšem zakázané je opilství (alkoholismus či nadměrné a pravidelné užívání alkoholu). Opilství je znakem závislosti na alkoholu. Jinými slovy, člověk není svobodný, ale je otrokem alkoholu.

Křesťan tedy v žádném případě ve víře v Boha neztrácí svou svobodu, ale naopak je jeho svoboda posílena a podpořena. Člověk má svobodu od hříchu, který je ve své podstatě egocentrický, tedy že se zaměřujeme pouze na sebe, na to, co chci já, ale zároveň má svobodu k pravé lásce k druhému člověku, ve které respektuje svobodu druhého.

Dělat si, co chci“ proto nemá se svobodou nic společného, ale spíše to ukazuje na skutečnost, že člověk je otrokem svého vlastního chtíče a zaměřuje se jen na své vlastní uspokojení. Svoboda je o vzájemném respektu a úctě jeden k druhému.

Pete Lupton